Už třetí rok jak dva mlsní kocouři brousíme okolo tady té ohromné hromady ledu a kamení, tedy dvou opravdu velkých, respekt budících hromad. Nedávno jsme se pokusili vystoupit na Nevado Toclaraju, horu, která má něco málo přes šest tisíc metrů. Přesně 34 metrů přes těch šest tisíc. Řekl jsem si, že pokud to zvládneme, tak si to zkusíme s touto hromadou ledu a kamení rozdat. Zvládli jsme, z mé strany sice ne na jedničku, dokonce ani zdaleka ne na jedničku, ale byli jsme až nahoře. Vojta s výstupem na Huascaran souhlasil s jedinou podmínku. Nepůjdeme normálkou jako většina horolezců, ale polezeme přes Escudo, obrovskou ledovou stěnu. Escudo je španělsky štít. Štít, který chrání horu. Souhlasil jsem a tak tady sedím opřen o zeď obchůdku na tržišti obnoveného městečka Yungay vedle našich dvou téměř dvacetikilových batohů napěchovaných materiálem, stanem, spacáky a proviantem na příštích pět dní a vysoko nad hlavou se mi v ostrém slunci leskne ledový krunýř Escudo. Na nohou mám obuté obrovské, těžké horolezecké boty (v batohu už na ně nezbylo místo a hlavně nechceme používat nosiče, po ledovci si poneseme batohy sami a každý zbytečný gram musí pryč, tedy z batohu), které jsou středem pozornosti několika místních prodavačů. Místní obyvatelé jsou vesměs drobné postavy a tak velikost mých bot je dost upoutává. I když velikost mých nohou je spíše průměrná. Já se bavím s prodavači, Vojta zatím nakupuje zbytek zásob. Potřebujeme pouze chleba a nějaké ovoce. Mimo velikosti bot je zajímá ze které jsme země. Čechy, tedy konkrétně Čechoslováky tu znají už dlouho, od roku 1970 kdy naši kluci s nimi sdíleli jejich osud. „Jdete na horu?“ „Jo, jdeme.“ A kam jdete?“ Ukážu jen pohybem hlavy, to stačí. „Tak hodně úspěchu a hlavně hodně štěstí!“ Vojta nakoupil za pár minut a vrátil se, já vstal, vzali jsme batohy, přešli ulici a došli k prvnímu taxíku, který stál v řadě na parkovišti. „Odvezete nás do Musha ?“ „Jo, za 20 solů.“ „Tak jo, berem.“ souhlasíme s cenou a ani nesmlouváme. Naházeli jsme batohy a dvě igelitky s chlebem a ovocem do kufru, sedli si na zadní sedačky a auto vyrazilo po kvalitní asfaltové silnici směrem na Huaraz. Kvalitní silnice netrvá dlouho. Po pár kilometrech odbočujeme vlevo na prašnou silnici stoupající k vesnici Mucho. Huascaran se nám začíná rychle přibližovat. Auto stoupá zákruty silnice vzhůru. Za pár desítek minut zastavujeme před kostelem na náměstí v Mucho. Střed náměstí zdobí socha kondora. Vůbec bych se nedivil, kdyby se náměstí jmenovalo Plaza de Armas. Ani nestačíme vystoupit z auta a už je u nás maník, majitel obchůdku přes ulici u kostela a ptá se, zda chceme mezky. Říkám, že ano a on hned vyráží do uliček. My vykládáme auto. Batohy opíráme o zeď kostela, Vojta si sedá vedle a já vyrážím do obchůdku, kde kupuji pivo pro sebe a vodu pro Vojtu. Ne, že by byl abstinent, ale poslední dny měl střevní potíže, užíval Endiaron a někde se dočetl, že Endiaron se s alkoholem nesnáší a tak se chová jako vzorný pacient. Tak sedíme ve stínu kostela, každý si pijeme své a čekáme na mezkaře. Nespěcháme, dnes máme času zatím dost. Mezkař přišel asi za půl hodiny. Za asistence prodavače z obchodu a asi dvou dalších náhodně procházejících vesničanů potěžkává naše batohy a snaží se nám vysvětlit, že na tak těžké batohy musí použít dva osly. Úplně náhodou prochází kolem nás osel v domorodých službách s nákladem melounů. Bratru, ve dvou pytlích má dohromady 16 melounů. Jestli má každý jenom pět kilo, pak náklad našich batohů, by byla úplná lábuž. Nicméně jsme turisti, a pět dolarů je pět dolarů. Máváme, rukou. Máš mít pět dolarů, přižeň zvířata ať už pomalu jdeme. Stejně se ti mezkové ještě někde pasou na stráni. Dalších půl hodiny čekáme na zvířata, tak aspoň v klidu dopíjím pivo. Batohy mezkař navazuje sám, a na zvířatech je vidět, že nejsou zrovna přetížená. Vyrážíme. První zastávka je na kontrolním stanovišti správy národního parku. Pracovnice parku zapisuje do knihy naše jména, čísla pasů a čísla našich vstupenek, jak dlouho se asi zdržíme nahoře a nezbytné prohlášení, že jdeme na vlastní triko. Kam jdeme hlásit nemusíme. Tady mají všichni jenom jeden cíl. Cesta dál je pohodlná a vzhůru postupujeme pouze s jedinou zastávkou na napití. Nejprve procházíme eukalyptovými plantážemi, potom nízkými porosty křovin a poslední úsek je zbytkem polylepisového lesa. Těsně před vstupem do lesa potkáváme turistu. Vojta k němu došel první a začal se s ním bavit. Když jsem došel, zmlkli. Španělsky jsem pozdravil, ale turista mi odpověděl česky. Pět, šest minut jsme pokecali. Vracel se, protože prý dostal silný průjem a nemá cenu aby se týral výstupem. Dozvěděli jsme se od něj, že před námi je dalších sedm Čechů z celé republiky, kteří také chtějí nahoru a před námi mají asi dvě hodiny náskok. Prošli jsme polylepisovým lesem a došli do rozsáhlého campu pod morénou. Jedná se prakticky o jakýsi basecamp pro výstup na Huascaran. Na dobře upravených plošinách stojí několik velkých kuchyňských stanů a mnoho stanů klasických. Tady stezka končí, aspoň pro mezky. Dál si musíme batohy vynést sami. Příliš neotálíme. Chceme spát u horské chaty a máme před sebou ještě asi tři kilometry chůze s výškovým rozdílem několika set metrů. Stezka začíná strmým, několikametrovým výšvihem, který s plně naloženým batohem není úplně snadný. Cesta vede přes ledovcem vyhlazené žulové plotny, které jsou sporadicky porostlé řídkou vegetací složenou z trav, keřů a tu a tam jednotlivých stromků rodu polylepis. Občas musíme přeskakovat svižně tekoucí potoky vody. Asi za dvě hodiny jsme u velké chaty postavené z nasucho vyskládaných kamenů. Na plošině asi sto metrů od chaty je postavena skupina stanů. Ani na okamžik nepochybujeme, že to jsou Češi. Připojili jsme se k nim a na okraji plošiny si postavili náš stan. Pokecali jsme, pohostili nás, vlastně jenom mě, slivovicí (Vojta odmítl, ještě bral Endiaron a ten je s alkoholem prý neslučitelný), uvařili večeři a chvíli po soumraku šli spát. Ráno nepospícháme. Cílem je camp C1 na ledovci. Cesta by neměla zabrat víc než 4 až 5 hodin. Čekáme až slunce usuší celtu stanu a v klidu balíme. Chvíli před naším odchodem přichází další tříčlenná skupina Čechů. Mám pocit, že je to tady samý Čech. Sestoupili v noci a spali na chatě. Říkají, že vystoupili do výšky asi 6.200 metrů a tam se jednomu z nich udělalo hodně špatně a proto museli sestoupit. Nicméně, že výstupová cesta je snadná pouze se dvěma kolmými ledovými stěnkami, ne vyššími než 3 metry. Když vyrážíme z tábořiště jsou ostatní teprve uprostřed balení. Stoupáme vzhůru balvanitou morénou. Výstup je náročnější než včera. Přeskakujeme a obcházíme balvany, vylézáme různé skalky. Cesta je nezřetelná, všude je postavena spousta mužiků, tak jak kdo šel a kde se mu líbilo mužika postavit. Na ledovci nasazujeme mačky a stoupáme po plochém, sněhem pokrytém ledovci ke kempu C1. Cesta je vyšlapaná a na ledovci nejsou patrny žádné pukliny. Z hrany ledovce vidíme skupinu Čechů jak postupuje vzhůru morénou. Jsou roztaženi ale postupují pěkně svižně. Po ledovci stoupáme asi dvě hodiny směrem k impozantním sérakům pod ledovou stěnou Escudo. Camp C1 je přibližně v nadmořské výšce 4.800 metrů a v době našeho příchodu je úplně prázdný. Můžeme si vybrat z několika upravených míst pro postavení stanu. Vybrali jsme si nejvýše položené místo, sedli si na odložené batohy a kochali se pohledem na pohoří Cordillera Negra a údolí řeky Santa. Ani ne za dvacet minut dorazil první ze skupiny Čechů, která postupovala za námi, těsně následován jednou holčinou. Jsou pěkně nadupaní. Zbytek skupiny již tak svižně nešel, ale do hodiny jsme byli kompletní. Dokud svítí slunce je zde docela příjemně ale se západem slunce se rychle ochlazuje a proto všichni postupně zalézáme do spacáků.
Ráno jsme pomalejší my. Opět nepospícháme. Z našeho hlediska ještě nejde do tuhého a na výstup do campu CW máme dost času. Druhá skupina snídá a balí podstatně rychleji, nicméně k našemu překvapení se opět rozděluje. Čtyři z nich, dva kluci a dvě holky, míří do vzhůru do campu C2 a dva kluci se otáčí zpět do údolí. Prý jim to stačí. Čekáme až nám trochu oschne stan a asi s půlhodinovým odstupem vyrážíme za čtyřčlennou skupinou, které zatím dorazila k sérakům a tam se navázala do družstva. Tím se jejich postup zpomalil. My jsme postupovali nenavázáni a proto jsme je začali dohánět. Postupujeme dobře vyšlapanou stezkou mezi séraky a puklinami strmě vzhůru. Místy je třeba se přidržet cepínem. Podle popisu cesty v průvodci a podle fotografií, by se náš camp CW měl nacházet přímo u normální výstupové trasy pod sérakem, který svým vzhledem připomíná pyramidu. Kolem poledne jsme vylezli na plošinu velkého séraku, kde byl upraven prostor tak právě pro jeden stan. Plošina byla asi tak sto výškových metrů pod zmiňovanou ledovou pyramidou. Prostor pro stan byl mimořádně lákavý a proto jsme začali uvažovat o vybudování tábora zde. Přesto Vojta navrhl, že vyjde ještě nahoru pod pyramidu a zjistí, zda tam nebude nějaké příhodnější místo. Celkem ochotně jsem souhlasil. Aspoň si odpočinu a pak se uvidí. Vojta odložil batoh a jenom s jedním cepínem vyrazil vzhůru po pěšině za čtyřčlennou českou skupinou, která v té době měla již jenom asi padesátimetrový náskok. Já se pohodlně posadil na batoh a jal se na sluníčku odpočívat. Už po deseti minutách jsem začal litovat, že jsem zde zůstal a vyhlížel ve svahu nad sebou Vojtu, kde je a kdy bude zpět. Sluníčko sice příjemně hřálo, ale v nadmořské výšce 5.700, možná trochu výš, vůbec nezahřálo a lehký větřík taky zatínal své drápky. Vojtu jsem viděl ve svahu. Už předběhl skupinu a potom zmizel pod ledovou pyramidou. Asi po čtyřiceti minutách se vrátil zpět. Hlásil, že asi o dvacet minut dál je vhodná plošina, kterou by bylo možné upravit pro stan, ale plošina na které jsme je lepší a hlavně nemusíme nic upravovat. Zkrátit zítřejší výstup o dvacet minut nás stejně nevytrhne. Stavíme proto stan tam, kde jsme a po zbytek dne lenošíme, tedy nabíráme síly na zítřejší výstup. Je chladno, ale ne zima, občas zavane svěží kousavý vítr a přižene cáry mraků, které nám zakryjí výhled. Z plošiny máme nádherný výhled jak na stěnu Escudo, tak i na plochou spodní část ledovce na kterém je camp C1. Odpoledne dorazily do campu C1 minimálně dvě velké skupiny horolezců a vybudovaly stanový tábor. Zítra půjdou dál, do campu C2, ale nás už určitě nedoženou. Do spacáků zalézáme se soumrakem.
Budík nás probouzí časně. Pro mě je ještě hluboká noc. Nejprve se obléká Vojta. Když je oblečen, vylézá ze stanu aby mi udělal místo. Z vyhřátého spacáku se mi jako vždy vůbec nechce. Při oblékání koušu čokoládovou tyčinku a zapíjím vlažným čajem ze včerejška. Pomalu začíná svítat. Vojta mě z venku pobízí abych byl rychlejší: „Dělej, už začíná svítat, ztrácíme čas.“ Pomalu vylézám ze stanu. Venku je opravdu zima, fouká mírný, ale kousavý větřík a hned se začínám klepat. Bude to chtít pohyb, aby jsme se zahřáli. Dole, v campu C1 je vidět světýlka čelovek jak se pohybují mezi stany. Možná jsou to jenom průvodci a nosiči, ale možná i horolezci, kteří se připravují na výstup. Nasazuji si sedák a nazouvám mačky. Trochu se vztekám, protože řemínky maček nemohu v rukavicích zapnout a musím rukavice sundat. Prsty dostávají pocítit jaká zima skutečně panuje. Prsty mě studí ještě dlouho po té, co jsem strčil ruce zpět do rukavic. Bereme sebou jen nejdůležitější vybavení. Na sedády si navěšujeme pár expresek, ledové šrouby, každý jednu firnovou skobu, dva cepíny a přes rameno několik smyček. Každý bereme jedno šedesátimetrové dvojité lano. Nebereme batohy. Na Vojtově laně polezeme, moje lano je určeno až pro sestup ke slaňování. Nacpal jsem ho pod bundu. Vypadám trochu otylejší, ale pohyblivost neztrácím. Poslední zátěž je foťák, který jsem si zavěsil na zádech na sedák. Světla přibývá, vyrážíme. Stoupáme po vyšlapané pěšině mezi séraky, občas překonáváme pukliny a asi za dvacet až třicet minut jsme na vrcholu stoupání pěšiny. Je zde malá plošina, kde byla možnost postavit stan a kterou jsme včera zamítli a pěšina zde sestupuje o několik desítek metrů dolu aby pak nastoupala o něco výše než stojíme do campu C2. Dlouho zde nepostáváme. Stále je nám chladno. Vojta rozbaluje lano, navazujeme se a vyrážíme vzhůru. Klasická sestava. Vojta na horším konci, já na lepším. Postupujeme středem širokého žlabu mezi séraky nalevo od hřebenu stěny Escudo. Sníh je měkký, boříme se až po kolena, někdy vytvořený stup ujede. Nemám ze sněhu dobrý pocit. Svah je dost hodně příkrý a říkám si, že může kdykoliv s námi ujet. Díra pod námi je opravdu hodně hluboká. V lavině by jsme si asi hezky posáňkovali. Už po třetí délce říkám Vojtovi aby postupoval víc doprava k hraně stěny Escudo, kde ze sněhu vystupují ledové plotny. Sníh je zde skutečně pevnější, víc firnovatý a ledovcové šrouby, které zde můžeme používat k jištění by nás stopro udržely. Stále je mi chladno a těším se, až do stěny začne svítit slunce aby nás zahřálo. Už svítí dolů na ledovec a do stěny se jen neochotně šplhá. V desáté, ale stejně je možné že až v patnácté délce nás sluneční paprsky dohání a začínají zahřívat. Nevíme kam přesně stoupat. Jsme již vysoko nad místem, kde jsme opustili normální cestu k vrcholu a nyní si můžeme vybrat. Buď stále rovně k obrovským sérakům nebo doprava k hraně stěny Escudo. Volíme cestu doprava. Po dvou délkách vystupuje Vojta na hranu. „Co tam vidíš?“ křičím na něj nedočkavě. „Escudo“ odpovídá Vojta lakonicky. Vojta vystupuje asi půl délky po hraně a buduje štand, tedy zapichuje firnovou skobu. Dolézám na hranu, která je k mému překvapení dost úzká a koukám do stěny. Díra je to pořádná, ale stěna ze které jsme vylezli je strmější. Escudo je hladká stěna tvořená střídajícími se plotnami ledu a tvrdého firnu. Jsem zklamán. Ač jsme již vysoko, skalní výstupek, který ohraničuje horní konec stěny je pořád ještě nekonečně délek nad námi. Uvědomuji si obrovské rozměry této stěny. Ze zdola to vůbec nevypadalo tak dlouhé. Teprve nad skalním výchozem se sklon výstupu sníží. „Přelez si do Escuda, tam je tvrdý sníh, vystupuje se po něm snadněji!“ křičí na mě Vojta. Přelézám na druhou stranu hrany. Povrch je tvořen tvrdým vyfoukaným firnem. Do firnu lze zarazit pouze přední hroty maček, špičky bot se povrchu jenom dotýkají. Vystupujeme jenom po hrotech. Výstup je skutečně snadnější. Mírný vítr rovnoměrně fouká, svítí slunce. Konečně mi není zima a při výstupu se nepřehřívám a nepotím. Vojta vystupuje jednotlivé délky zpravidla naráz, já s jednou až dvěma přestávkami na vydýchání. Na štandu máme již zautomatizovaný postup. Vojta mě přicvakne na karabinu štandu, já mu předám firnovou skobu ze zrušeného štandu, nahodím lano do osmy a Vojta ihned zahájí výstup. Výstup je strmý ale jde poměrně rychle. Odhaduji počet délek ke skalnímu výchozu, který uzavírá stěnu. Dvanáct, patnáct ... „Dyť je to jedno, stejně tam musíme vylézt.“ reaguje na mé spekulace Vojta. Jinak většinu času mlčíme. Skalní výchoz je pro mě důležitý, nad ním se hrana poprvé láme a alespoň z pohledu ze zdola se jeví výstup méně strmý. Poslední dvě délky pod sněhovou muldou si říkám, že za ní již půjdeme jak na procházce. Mulda se ale nekoná, je to optický klam. Hrana se pouze mírně stáčí doprava, ale sklon zůstává prakticky stejný. Před námi je opět strmá dlouhá hrana končící někde v nekonečnu. Vystupujeme po strmé hraně. Hluboko dole nalevo vidíme camp C2 a normální výstupovou cestu po které vystupují horolezci. Na hraně musíme být nádherně vidět a my víme, že nás horolezci při zastávkách na odpočinek sledují. Rovněž kolem campu sedí skupinky lidí a koukají naším směrem. Celý den vystupujeme bez odpočinku. Odpočíváme pouze na štandech, když druhý leze. Vojta během dne snědl možná jednu čokoládovou tyčinku, já nejím vůbec. Nicméně únava a výška se začínají čím dál více podepisovat na naší výkonnosti. Když dolézám za Vojtou na štand začínám počítat kroky. Nejprve dvacet, pak patnáct a ke konci dne jenom deset kroků a pak odpočinek. Vojta, který je na tom fyzicky podstatně lépe než já nejprve odpočívá jednou později už dvakrát v jedné délce. Při stoupání najednou zatne oba cepíny, zakopne mačky a lehne na firn a pár minut leží jako by spal, pak se zvedne a leze dál. Při výstupu vyhledáváme cestu pokud možno přes firnová pole, kterých je naštěstí více než ledových ploten. Nejprve jsme lezli přímo bez ohledu na povrch. Záhy jsme zjistili, že po firnu se leze snadněji a nemusíme jistit cestu ledovými šrouby, jejichž zakládání a potom vytahování zbytečně zabírá čas. Pozdě odpoledne jsme vystoupali k dalšímu zlomu hrany. Stoupání je zřetelně méně strmé a hlavně již před sebou vidíme vrcholovou plošinu. Na obě strany hrany je dlouhý a strmý svah. Uklouznutí by znamenalo hodně dlouhou cestu do pekel. A tady nahoře citelně fouká. Prakticky bezeslov stoupáme. Spěcháme. Víme, že večer se blíží a vrchol je ještě moc daleko. Před šestou hodinou vystupujeme do třetí, nejméně strmé částí hrany. Ze zdola se to zdálo jako choďák, sklon je skutečně za celý den nejméně strmý, ale pořád natolik strmý, že se musíme při postupu vzájemně jistit tak, jako celý dnešní den. Nadějné je, že tato část hrany již končí na vrcholové plošině. Stíny se prodlužují, sluneční paprsky dostávají žlutočervenou barvu, opět se začíná ochlazovat. Už opět cítím chlad v botách, zejména když jsem na štandu a jistím Vojtu. V této části mám jeden malý problém. Po dolezení na štand jsem zasekl oba cepíny do firnu asi metr nad štandem jedno lano dvojčete bylo pod rukojetí jednoho z cepínů. Vše bylo v pořádku až do okamžiku, kdy jsem na Vojtu zavolal aby zaštandoval a pak dobral. V okamžiku, kdy dobral, napnul lano a to vytrhlo cepín, který měl rukojeť nad lanem, z firnu. Než jsem stačil zareagovat cepín letěl po svahu dolů. „Kurva, to je průser! Upadl mi cepín!“ „Jak se Ti to stalo?“ Slyším Vojtu. Odpovídám: „Vyhodil jsi mi ho lanem, jak si dotáhl.“ „To je mi líto, to jsem nechtěl.“ „Za to vůbec nemůžeš.“ Cepín chvíli klouzal po firnu, pak vyskočil a roztočil se. Díky tomu se asi po sto metrech zasekl ve stěně. Oddechl jsem si, není to tak hluboko. „Slezu pro něj, není daleko!“ „Počkej, slezu k Tobě a zajistím Tě.“ „Není to tak strašný, nebudem se zdržovat, slezu opatrně sám, počkej kde jseš!“ Odvazuji lano od sedáku a pouze s jedním cepínem sestupuji od hrany do stěny. Sestupuje se mi snadno. Nemám potřebu odpočívat a na jeden zátah sestupuji až k cepínu. Poutko zachráněného cepínu si navlékám na ruku a ihned začínám stoupat zpět. Za chvíli zapadne slunce. Zpět na štand postupuji již znatelně pomaleji. Několikrát musím odpočívat a vydýchávat. Dolezl jsem zpět na štand a navázal se. Oznámil jsem navázání Vojtovi a chvíli odpočívám. Koukám na západ slunce. Nad vrcholy Cordillera Negra. Slunce zapadlo. Máme již jenom pár minut a bude tma. Jsme téměř na rovníku, stmívá se rychle a noci jsou zde dlouhé, proklatě dlouhé. Se západem slunce se ochlazuje, citelně ochlazuje a ochlazení přispívá i zesilující vítr. Vítr mi fouká pod brýle. Setkávám se poprvé v životě s novým fenoménem. Mám pocit, že mi mrznou slzy přímo na očních bulvách. Oči jako by mi vyschly. Zdá se mi, že během pár vteřin mám suché bulvy. Musím rychle zamrkat a chvíli nechat oči zavřené. Oči se tak zvlhčí a já se můžu opět normálně koukat. Aspoň pár následujících minut. Setmělo se, rozzářily se hvězdy. Je sice tma, ale v zásadě je aspoň něco vidět. Dokonce vnímám i slabé stíny, vzniklé možná zbytkovým světlem přicházejícím ze západu a svitem hvězd. Vystoupali jsme již téměř na vrcholovou plošinu. Vojta chce vytvořit další štand. „Vyser se na štand, jdeme bez jištění, hrana končí, už to půjde!“ Než Vojta zruší rozdělaný štand, tak ho předcházím a mířím na vrcholovou plošinu. Vojta mě nenechává dlouho na pochybách, kdo má více sil a po pár minutách mě předchází. Lano, které máme uvázané za konce na sedákách táhneme za sebou. Svah již opravdu není vůbec příkrý a proto celkem rychle a bez zastávky postupujeme. Vlastně skoro běžíme. Vojta se zastavuje a já ho docházím. „Seru na nějaký vrchol, půjdu traversem a pokusíme se najít stopy a začneme sestupovat.“ Došel jsem Vojtu ale poněkud jsem zapomněl jak jsme vysoko. Bez jakékoliv výstrahy mě přepadl záchvat dušení. Dnes již druhý zcela nový a překvapující zážitek. Dusím se a nemohu popadnout dech. Chvíli se snažím nadechnout a popadnout dech ve stoje ale za pár vteřin klesám na kolena. Myslím si, že je to můj konec. Mám pocit, že takový stav nerozchodím a o pomoci se mi nemůže ani zdát. Setmělo se snad jenom před hodinou a do rána je nekonečně dlouho. Pak rozum začíná vytěsňovat z mozku paniku. Říkám si: „Klid, pomalu a zhluboka dýchej!“ Po pár nádechách pocit dušení odchází. Otvírám oči. Vojta zachoval klid, nechal mě vybojovat moji krizovku a zatím vyndal čelovku z batohu a rozsvítil ji. Vidím jenom mlhu. Myslím si, že jsem si v době záchvatu dýchl do brýlí a ty jsou zamlžené. Sundavám si brýle abych viděl lépe ale stav zůstává stejný. Vidím jenom mlhu. Šedivou mlhu. Z Vojty vidím jenom obrys. Z mého okolí jenom bílý sníh a černou oblohu. Už je těch nových zážitků dnes nějak moc. Asi sněžná slepota ale oči mě nebolí, jenom vidím mlhu. „Vojto, vůbec nevidím. Vlastně z Tebe vidím jenom obrys. Prosím Tě, schovej mi někam brýle a potom si mě nakrátko uvaž. Budeš mě muset vést jak vola na porážku.“ Podal jsem Vojtovi brýle a on si mě navázal. Jestli něco říkal už nevím. Jestli, tak tutově neříkal nic podstatného. „Půjdem, pokud narazíš na nějaké stopy, běž po nich dolů.“ Zkušenost s dušením mě poučila na tolik, že každou chvíli žádám Vojtu aby zastavil a já si odpočinul. I tak jsem utahanej víc než dost a pravidelný odpočinek mi může jenom prospět. Každou chvíli otravuji Vojtu dotazem „Máš nějakou stopu?“ Vojta dost nerad, a občas i trochu otráveně odpovídá: „Nemám.“ Asi po půl hodině mi Vojta docela nadšeně oznámil: „Mám stopu!“ „Tak podle ní sestupuj!“ celkem zbytečně odpovídám. Postupujeme s občasnými zastávkami dolů po více méně mírném svahu. Po dalších asi dvaceti minutách se Vojty opět ptám: „Máš stopu?“ Odpověď mě zamrzela, ale příliš nepřekvapila: „Už dlouho ne.“ Sestupujeme někam dolů. Svah získává stále větší sklon, já jsem stále více unaven. Vojta se zatím drží, ale myslím, že na tom není o moc lépe. Mám omrzlý obličej. Schovávám pusu pod vysoký límec bundy, ale při nádechu bojuji s pocitem dušení. Naopak při výdechu si obličej zahřívám, protože teplý vzduch chvíli vydrží v límci. Nakonec před nádechem vždy zvednu hlavu a nadechuji se přímo ze vzduchu a při výdechu hlavu skloním a vydechuji do límce, abych si obličej ohřál. Nevím za jak dlouho a v jaké výšce narážíme na hlubokou, asi dva metry širokou puklinu. Nejprve postupujeme podle pukliny vlevo. Vojta tvrdí, že vidí stopu, já nevidím nic. Postupujeme podle pukliny asi deset minut, odpočinky nepočítám. Pak puklina končí, ale svah za puklinou je značně prudký. Přesto vytahujeme cepíny a rozhodujeme se pokusit o sestup dolů. Někde dole musí být sedlo a dobře vyšlapaná cesta k vytouženému stanu. Sestupujeme vedle sebe, stále navázáni na lano. Svah je stále prudší a postupně se mění v led. Nemám z ledu ani ze svahu dobrý pocit. Opravdu nedovedu ani odhadnout co je dole. Vůbec nediskutujeme a vracíme se zpět k trhlině a pak jdeme podle pukliny na druhou stranu. Jdeme dlouho, ale puklina nekončí a po stopách lidí není ani vidu ani slechu. Už víme, že tudy cesta určitě nevede. Vracíme se stejnou cestou, dnes již podruhé, zase zpět. Asi v půli trasy již oba víme, že dnes do stanu nedojdeme. Vojta natvrdo říká: „Musíme bivakovat.“ Bivak tady nebude žádná prdel, máme jenom to v čem jsme oblečeni a už nyní je nám díky větru a jasné obloze pěkná zima. „Kde chceš bivakovat?“ ptám se. „Spustíme se do pukliny pod námi.“ navrhuje Vojta. „A jak se dostaneme ven?“ „Ráno vygemarujeme nahoru.“ „Nepovažuji to za dobrý nápad, může se stát, že dole není žádná plošina na které by se dalo aspoň sedět a polezem nahoru hned.“ odpovídám. „Vykopeme si záhrab!“ a než stačí Vojta odpovědět začínám cepínem hrabat v prudkém svahu díru. Vojta začal hrabat vlastní díru ani ne metr odemne. Říkám si ať hrabeme co nejdéle aspoň se zahřejeme a zkrátíme si noc. Chvílemi odpočíváme ale za nedlouho spojujeme díry do jedné a za pár minut (aspoň se mi to tak zdá) máme vykopaný slušný záhrab. Když si do záhrabu zkusmo vlezu, okamžitě cítím, že jsem minimálně za větrem. Už to je komfort. Hned je mi citelně lépe. Ještě chvíli prohlubujeme a rozšiřujeme náš dnešní domov. Pak už máme oba dost. „Sedneme si na lana, ať nesedíme přímo na sněhu“ navrhuje Vojta a hned hází lano na dno záhrabu. Já vytahuji mé lano z pod bundy a činím totéž. Zalézáme do záhrabu. Jednou stranou těla se mačkáme na sebe, druhou stranou se snažím vyhnout kontaktu se sněhovou stěnou. Nemohu si lehnout přímo na dno záhrabu. Mám pocit, že se dusím a proto musím být v polosedě. Během pár minut se do mě dává ukrutná zima. Chvěji, co chvěji, klepu se bez přestávky celou noc jak ratlík. Vojta se klepe jen občas, zato pravidelně podupává o stěnu záhrabu nohama. Také cítím strašnou zimu na nohy, ale raději se moc nehýbám. Vlastně ani nevím, na které části těla je mi větší zima. Jsem zmrzlej úplně celej. Ruce v dvojitých rukavicích jsem si strčil pod paždí, ale stejně si je nezahřeji. Každou chvíli koukám na oblohu a vyhlížím svítání. Obloha se vůbec nemění. Je nekonečně dlouhá noc. I přes moji slepotu vidím na obloze světlejší skvrnu Magellanovo mračna, ale po svítání ani náznaku. Já se klepu, Vojta podupává a občas se klepe. Když se posadím, hned mi dá pocítit svou přítomnost studený vítr. Tak dlouhou a studenou noc jsem ještě nezažil. Konečně začíná svítat. Ještě vidím neostře, ale už to není mlha, kterou jsem viděl v noci. Z šera se začíná vynořovat stěna jižního vrcholu Huascaranu. Svítá rychle. Není důvod lenošit v teplém pelíšku. Vylézáme ze záhrabu a podupáváme. Teplo se do těla vrací neochotně. Spíš rozhýbáváme ztuhlost svalů, než se zahříváme. V botách je chlad, oba již tušíme, že se to bez omrzlin neobejde. Otázka pouze je, jak budou silné. Asi dva metry pod záhrabem je obrovská puklina a pod puklinou prudký sráz. Pod srázem je sedlo mezi oběma vrcholy Huascaranu a hlavně, byť rozmazaně, tam vidím človíčka s batohem. Je tam cesta dolů! A je dvě stě, maximálně tři sta výškových metrů pod námi. Požádal jsem Vojtu o brýle, za pár minut vyjde slunce a protože už docela vidím, zase je budu potřebovat. Dohodli jsme se, že vyrazíme kolem pukliny až k místu kde puklina končí a pokusíme se sestoupit přibližně v místech, kde jsme se o to pokusili již v noci. Ve dne uvidíme do čeho jdeme. Nasadili jsme si mačky a navázali na jedno lano, druhé lano jsem opět smotal a ukryl na břicho pod bundu. Postupujeme podle pukliny asi dvě stě metrů východním směrem, tam puklina končí. Svah je zde poměrně strmý. Vidíme asi dvacet metrů pod sebe, dál se svah ohýbá a jeví se ještě strmější. Nelíbí se nám. „Obětujeme jednu firnovou skobu, co ty na to?“ navrhuje Vojta. „Jo, a použijeme obě lana, ať se dostaneme co nejníže, bůh ví, co tam na nás asi čeká. Vojta zapichuje jednu skobu do sněhu, já vyndávám lano zpoza bundy. Spojujeme lana a házíme pod sebe. Moje lano se pěkně zacuchalo. Polezu první, lano rozmotám, a pak slaním. Nahodil jsem lano do osmy a začal se slaňovat. Sotva jsem lano zatížil, vyskočila skoba ze sněhu jak očarovaný meč z pochvy. „Pozor, to není dobrý!“ Vojta skočil po skobě a zamáčkl ji hlouběji do sněhu a ještě přes ni nahrnul trochu sněhu a zamáčkl. „V tomto úhlu bude vyskakovat, až budeš níž, bude úhel ostřejší a skoba už nevylétne.“ Opatrně, bez zatížení lana sestupuji níž, dostal jsem se až ke zlomu, sklon se zvýšil na nějakých sedmdesát, možná osmdesát stupňů a já již musel lano zatížit. „Drží skoba?“ optal jsem se směrem nahoru. „Jo, teď už drží!“ zazněla odpověď směrem ke mě. Strmý svah byl jenom pár metrů a dál už byl jenom volný prostor. A pak, pak už jsem viděl ve sněhu vyšlapanou pěšinu a po ní dva sestupující horolezce. Opravdu už sestupovali. Místní průvodci vyvádí své klienty na vrchol Huascaranu již v jednu hodinu ráno, aby viděli východ slunce. Zpět v campu C2 mohou být již klidně kolem desáté ráno a zbytek dne mohou odpočívat. Sedl jsem si tedy do lana, zajistil lano proti pohybu v osmě a začal rozmotávat gordický uzel, který se na laně vytvořil, když jsme ho hodili dolů. Rozmotávání se mi vůbec nedaří a zabírá neuvěřitelně mnoho času. Uzel se nakonec rozpadl na dva uzly. Ten uprostřed lana jsem rozmotal, druhý víc na konci s jsem nechal být. Už mi byla zima a řekl jsem si, že uzel rozmotám, až se k němu slaním. Odjistil jsem lano a spustil se k hraně stěny. Při pohledu přes okraj mě polil studený pot. Stál jsem na hraně obrovského séraku. Podemnou byla levá převislá stěna, snad deset, ale stejně dobře patnáct metrů vysoká. Dole byl příkrý svah a mezi svahem a stěnou metr a půl široká puklina. Převis byl naštěstí tak velký, že lano padalo již na svah a nehrozilo, že slaním do pukliny. Co by se stalo v noci, kdyby jsme sestoupili až na hranu séraku raději ani nedomýšlet. Doufám, že nevyskočí skoba a spouštím se do prostoru. Sjíždím co nejrychleji abych padal z co nejmenší výšky, kdyby skoba nevydržela. Jsem dole. Svah je pěkně prudký a sníh hluboký. Spadnoutí až ze shora by se možná dalo ustát, člověk by se mohl pěkně sklouznout a rozložit tak energii dopadu. „Máš lano volný, je tvoje!“ křičím nahoru k Vojtovi a hned začínám rozmotávat druhý zamotanec na laně. Lana na slanění je dost. Vojta by se mohl slanit i bez jeho rozmotání, ale až bude dole, stejně budeme muset lana sbalit a před tím je rozmotat. Tak rozmotávám. Vojta se objevil na hraně séraku. Mám ho za divocha a tak raději varuji: „Neskákej do lana, skoba by to nemusela vydržet! Zatěž lano pomalu!“ Otáčím se po svahu a pokračuji v rozmotávání. Vojta má lana na slanění dost. Vzápětí se ozvala rána dutého dopadu Vojtova těla do sněhu a potom hlasité bručení nad hlavou. Vzhlédl jsem a vysoko nad mojí hlavou jako obrovský červený čmelák uvázaný na šňůře přelétala firnová skoba. Současně mi přes rameno přejelo lano. Zcela podvědomě jsem ho zachytil rukama a padl na záda do sněhu. Vojta se kutálel dolů po prudkém svahu k dalšímu séraku pod námi. Lano se mírně napnulo, nebylo to žádné silné trhnutí a Vojta se hlavou směrem ke mě zastavil. Mé brzdění nemělo asi zásadní význam, Vojta by se zastavil s vysokou pravděpodobností sám. Klepu se jak osika, hlavně nohy, ale tentokrát ne zimou. Vojta se hýbe, zaplať pán Bůh, přežil. „Je Ti něco? Nezvedej se a pomalu se osahej!“ Vojta se pomalu zvedá: „Cítím kotník a jinak snad je všechno dobrý. Jo a ještě cítím trochu žebra, ale to nestojí ani za řeč.“ „budeš moct chodit?“ „Jo, asi jo, ale dost kotník cítím, ale dolu sejdu.“ Oba pád dost dlouho vydýcháváme, pak balím lana a sestupujeme k vyšlapané pěšině, která je ještě asi sto výškových metrů pod námi. Došli jsme k sérakům a po trochu prudším svahu pokrytém kyprým sněhem který nám sahal asi pod kolena jsme sešli na pěšinu. Na pěšině nás došel kečuánský průvodce, který vedl možná čtyřčlennou skupinu. Není vůbec vyloučeno, že jeho skupina byla menší a ostatní horolezci je buď došli, nebo byli dojiti. Okamžitě volal na Vojtu: „Dobrá zkratka co, to si se pěkně proletěl“ a kupodivu se smál a poloběhem pokračoval dál. Zastavil se u firnového srázu a začal spouštět lano, které uvázal do oka zamrzlé firnové skoby. Když jsme ho došli už se dolu slaňoval jeden z jeho klientů. „Jak je to vysoký?“ ptám se průvodce. „Asi čtyřicet metrů, musíte si dát dvě lana. Hle, až sleze poslední klient, tak mi mé lano odvažte, jo.“ Klienti slezli rychle a já zatím připravil obě naše lana na slanění a Vojta došel ke srázu. Sráz není nijak prudký, dokonce jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, že slezeme jenom s pomocí cepínů, ale pak si říkám, že Vojtu kotník asi opravdu bolí a bude pro něj lepší pomalu slanit. Jak slanil poslední klient, odvázal jsem jejich lano a protáhl okem skoby jedno naše lano a uvázal na konec druhého. Potom jsem shodil oba konce dolů. Slanil jsem první, abych rozmotal případné smyčky a uzly. Sestup nebyl kolmo dolů ale šikmo do strany. Pro Vojtův kotník byl šikmý sestup asi nepříjemný, proto sestupoval kolmo dolů. Jako bonus tedy musel překonat asi tak metr širokou puklinu. Než jsme stačili sbalit lana, horolezci zmizeli směrem dolů a počasí se rychle změnilo. Přitáhly mraky, které se honily sedlem mezi vrcholy Huascaranu. Chvílemi nebylo vidět ani na pár metrů. Sestupujeme po pěšině. Po pár desítkách metrů ztrácím cestu. V mlze nevidím ještě tak dobře jako normálně, mé oči ještě nejsou zcela v pořádku. Popošli jsme k dalšímu ledovému svahu. Mlha se rozestoupila, asi padesát metrů pod námi vidím červený trojúhelníkový praporek vyznačující trhlinu. Místo kudy vede cesta. Svah je velmi strmý, ale ne tak aby se nedal slézt. Vyndávám z poutek sedáku cepíny a sestupuji. Za pár minut jsem u praporku. Žádná puklina v okolí praporku není, asi je zde pouze k vyznačení cesty. Sedám si na kus ledu a čekám na Vojtu. Kotník ho asi pěkně zlobí a zaostává. Tady jsem zase zabloudil. Šel jsem středem sedla, které je ploché jako zamrzlá a zasněžená hladina jezera. Chvílemi si dokonce myslím, že skutečně jdu po zamrzlém plesu. Sníh je místy kyprý a boří se, jinde je zmrzlý na firn. Jde se mi špatně a pro Vojtu musí být chůze utrpení. Na hraně sedla se rýsuje trhlina, která se táhne přes celé sedlo. Její překonání by mohlo představovat komplikaci. Vzdálenější hrana trhliny je dokonce o dva až tři metry vysunuta výš. Vyšlapaná pěšina musí být někde výš vlevo, v místech kde se zvedá stěna Huascaranu. Na druhé straně být nemůže, museli by jsme ji přejít, a to se nestalo. Na levé straně sedla pěšinu skutečně nacházíme. Přechod trhliny je vyznačen praporky. Za trhlinou pěšina rychle klesá a i menší trhliny jsou vyznačeny praporky. Mraky vystoupaly výš a my se už snadno orientujeme. Za nedlouho již vidím stany v kempu C2. Začínáme mít hlad a proto se začínáme bavit o vaření jídla. Máme problém, máme pouze jednu krabičku zápalek se čtyřmi zápalkami. Už předevčírem jsme měli potíže se zapálením vařiče. Zápalky a škrtátka jsou vlhké a nechtějí hořet. Došli jsme do kempu. Bavím se s dvěma Američany. Chci od nich dostat pár zápalek. Kečuánský průvodce nás chvíli poslouchal, pak odešel do stanu a přinesl mi krabičku zápalek. „Kolik za ně chceš?“ ptám se ho. „Nic, my se už stejně vracíme, už je nebudeme potřebovat.“ Poděkoval jsem a počkal na Vojtu s radostnou novinou. Vařič tutově zapálíme. „Jdi napřed a rozpusť mi ešus vody s instantním džusem, ale nesmí být moc teplý, spíš jenom vlažný. Já pomalu dojdu.“ Vyrážím dopředu, ale moc rychle mi to nešlape, už toho mám plný kecky. Cesta nejprve klesá, potom se vyhoupne sto výškových metrů do místa, kde jsme nastupovali do stěny Escudo a pak již poněkud extrémnějším terénem klesá k místu kde máme stan. Ještě před koncem klesání mě předešli tři nosiči. Byli plně naložení, ale šli docela svižně. Soutěžit jsem s nimi nemohl. Ve stoupání jsem došel k místu, kde se zřítil sérak a všude kolem byla spousta průzračných kusů ledu. Mám žízeň. Velkou žízeň. Sedám si do sněhu vedle jedné ledové kry a cepínem urážím kousek čirého ledu, který si vkládám do úst a tam nechávám rozpustit. Mnoho vody tak nezískám, ale taky dobrý. Rozpouštím led v ústech až do doby, než mě dojde Vojta, který však led nechce. Zvedám se a pak už bez zastávky jdu až ke stanu. Ke stanu jsem došel kolem páté hodiny. U stanu odhazuji batoh, mačky i sedák a hned zapaluji vařič a roztápím sníh. Roztopil jsem první ešus vody, ale Vojta je ještě vysoko. Nasypal jsem do vody instantní džus a všechnu vodu vypil. Když Vojta došel, měl jsem připravenou další dávku. Nalil ji na jeden zátah celou do sebe, odstrojil se a zalezl do stanu. Pak jsem mu už plynule podával jednu dávku za druhou. Kolik jich bylo těžko říci. Večeřeli jsme jenom pár čokoládových tyčinek, trochu sýra a každý jedno jablko. Jablka byla pěkně namrzlá, byla ve stanu dva dny. Moc jsme se nesvlíkali. Na omrzlé nohy jsem nabyl vůbec zvědavý a Vojta asi také ne. Spát jsme šli chvíli po soumraku. V noci začínám pociťovat první důsledky výstupu. Začínají se mi na sebe lepit rty. Okamžitě vím, že jsem spálený. Jsem vůl, předevčírem jsem se namazal proti slunci, ale včera jsme na mazání zapomněli. Teprve ráno zjišťujeme, že se tentokrát nejedná o spáleniny ale o následky omrznutí. Vstávám chvíli po svítání a vyhlížím směrem k campu C1. Doufám, že půjdou nahoru nějací nosiči, kteří by nám pak cestou zpět mohli pomoci s batohy dolů. Dnes nejdou. Skupiny přichází jenom do C1 a staví stany. Rozpouštím trochu vody na pití. Vojtovi se ze stanu očividně vůbec nechce. Špekuluje, zda se obuje do svých bot, nebo si vezme moje boty a vyndá z nich vnitřní botičky a pak v nich půjde dolů. Asi by mu nohy v mých botách pěkně kloktaly. Nikam nepospícháme a klasicky čekáme na sluníčko až rozpustí led na stanu. Nést dolů tolik zmrzlé vody se nám nechce. Cesta vede pouze z kopce, domnívám se, že ještě dnes můžeme být až v Carazu. Kolem deváté schází kolem našeho stanu zbytek české skupiny. Jsou jenom dva. Kluk a holka z Beskyd. Dáváme se do řeči. Ptám se kde mají zbytek členů. Dozvídáme se, že ve čtyřech došli jenom do campu C2 a pak se dva otočili zpět. Další den se pokusili ve dvou o výstup, ale holčina nezvládla výšku a proto se museli vrátit zpět do campu. Včera se pokusil o výstup kluk sám. Dostal se až na vrcholovou plošinu, ale pro mlhu prý vrchol nenašel. Chodil po plošině v mlze s pomocí GPS, pak našel jeden zapíchnutý praporek, ale zda byl na tom pravém vrcholu bezpečně neví. Od něj jsem se dověděl, že normální cesta na vrchol je vyšlapaná a relativně snadná a že průvodci vodí klienty na vrchol už v jednu hodinu ráno, aby byli na vrcholu za svítání. Proto jsme potkali horolezce vracející se zpět tak brzo. On vyrazil až za svítání a proto zastihl špatné počasí na vrcholu. Popřáli jsme si šťastnou cestu. Oni hodili dolů od našeho stanu lano a slanili poslední strmější úsek, já začal balit batoh. Naložil jsem si všechno železo, lana a stan. Snažím se Vojtovi co nejvíce odlehčit. Vojta nasoukal nohy do jeho bot a balí jeho věci. Když vidím jak se pohybuje, začínám pochybovat o dnešní dosažitelnosti Carazu. Cesta bude dlouhá. Nasazujeme mačky, nahazujeme batohy a kolem desáté opouštíme camp. Házím dolů lano a Vojta slaňuje jako první. Hned potom zahajuje sestup dolů. Já stahuji a smotávám lano a vyrážím za Vojtou. Svah již skutečně není tak strmý jako ta část kterou jsme právě slanili, ale přes to je dost strmý a Vojta sestupuje pomalu. Rychle Vojtu docházím. Rozhodujeme se, že půjdu rychleji do campu C1, a pokusím se sehnat nosiče, on zatím půjde tak jak může a já mu eventuelně pošlu nějakého nosiče naproti. Vyrážím. Ono se řekne rychleji. Zátěž z předchozích dnů se na mě pěkně podepsala. Postupuji sice o poznání rychleji než Vojta, ale i tak musím každou chvíli odpočívat. Došel jsem do campu C1. Nikdo se o mě nezajímá. Prostě přišel někdo zezhora. Zahazuji batoh a jdu rovnou ke skupině průvodců. „Kdo je váš vedoucí“ Ukazují na mladého, celkem sympatického kluka u jídelního stanu. Jdu za ním a vysvětluji mu, že máme problém a že potřebuji pomoc snést batohy. Chvíli se baví s ostatními a pak mi sděluje, že mají na starost své klienty a nemohou nám nijak pomoci. Je mi z toho špatně. Vojta je ještě vysoko na ledovci a pod ledovec tímto tempem je ještě daleko. Chvíli si povídám s jedním z Američanů o lezení a pořád přemýšlím jak dál. Po ledovci ze zdola přicházejí další tři naložení nosiči. Šéf průvodců jim jde naproti a chvíli si s nimi povídá. Pak jde rovnou ke mě. „Ti tři vynáší materiál pro francouzské klienty, postaví stany a pak se vrací zpět do morén campu. Za 45 dolarů vám snesou batohy dolů. Souhlasíš?“ Vůbec nepřemýšlím o ceně. Jasně, že souhlasím. Rozhoduji se, že než nosiči postaví stany dojdu pomoc Vojtovi. Požádal jsem v americkém kempu o trochu vody z rozpuštěného sněhu. Měl jsem strašnou žízeň. Čaj ještě neměli a já se nechtěl zdržovat čekáním. Říkal jsem si: „Vyběhnu Vojtovi naproti.“ Jó, vyběhnu... Snadno se to vymyslí, ale podstatně hůř provede. Už po padesáti metrech musím vydýchat a to nemám žádnou zátěž. Než jsem došel k Vojtovi, který mi pomalu sestupoval v ústrety, musel jsem odpočívat ještě několikrát. Převzal jsem batoh, ve srovnání s mým byl docela lehký, ale stejně něco vážil. Aby si Vojta ulehčil chůzi, zavěsil se pravou rukou na batoh a tam jsme se plahočili do campu C1. Nosiči už jsou s prací hotoví a čekají na nás. Potěžkávají naše batohy. Je mi jasno, bude se zase smlouvat. Na smlouvání nemám náladu a nemáme ani čas. Pokud budeme mít nosiče, máme teoretickou šanci být ještě dnes v Carazu. Tak kolik budou mládenci chtít? Předák trojce začíná: „Máte to těžký, sneseme vám batohy za šedesát dolarů. Souhlasíte?“ Očividně očekává smlouvání. Předchozí dohoda byla jasná. Naše rozčarování a smlouvání je na místě. „Jo, souhlasím, jdeme!“ V americkém jídelním stanu jsem požádal o hrnek čaje pro Vojtu. Než stačil kuchař nějak reagovat, přišel Američan se kterým jsem si povídal, než jsem šel naproti Vojtovi a rezolutně přikázal kuchaři: „Dej jim tolik čaje, kolik budou chtít.“ Vojta vypil hrnek, poděkovali jsme a odešli k našim nosičům. Ti bez jakýchkoliv servítků vysypali obsah našich batohů na jednu hromadu a rozdělovali věci podle hmotnosti do svých pytlů, které si pak uvázali na konstrukce svých krosen. My jsme si sundali mačky a hodili je na hromadu našich věcí, kterou si nosiči rozebírali. Půjdeme sice ještě hodinu až dvě po ledovci, ale z výstupu už víme, že se jedná o bezproblémový úsek s relativně mírným sklonem. Na víc, slunce hodně natavilo sníh, který se lepil mezi zuby maček tak intenzivně, že po dvou krocích jsme měli na botách sněhové bambule, které nevymáčkly ani vymačkávače sněhu. Chůze pak vypadala tak, že jsme udělali slušně dva, tři kroky na mačkách, další dva, tři kroky jsme balancovali na sněhových kopytech, pak jsme zastavili a úderem cepínu na stranu boty vyklepli namačkaný sníh a pak se vše opakovalo. Na boty bez maček se sníh prakticky nelepil. Nosiči se podivili, proč už sundáváme mačky, ale klient je klient a bez dalšího je přibalili do jejich krosen. Nosiči pokračovali v balení a my jsme se vydali do posledního, relativně velmi pohodového úseku ledovce. Při sestupu jsme museli vypadat jak dva váleční invalidé při návratu z boje. Levou rukou jsem držel Vojtu kolem pasu a snažil se ho nadlehčovat a Vojta měl položenou pravou ruku na mých ramenou a opíral se o mne. Občas jsme museli zastavit a odpočinout si, ale sestup šel v zásadě dobře. V půli cesty nás předešli vycházkovým tempem nosiči. Počkali na nás pod ledovcem, kam jsme došli myslím kolem poledního. Konečně jsme se pořádně a do sytosti napili vody vytékající zpod ledovce a hned jsme se vydali na další sestup. Pro Vojtu asi nejtěžší část sestupu. Cesta vede mezi balvany, přes balvany a po strmých žulových plotnách. Vojta si půjčil od nosičů turistický cepín s dlouhou násadou a používá ho jako hůl. Jdu před Vojtou a snažím se vyhledávat co nejschůdnější cestu. Vojta jde pomalu a proto už mám dost času i na focení. Je zde spousta zajímavých kytek. Jdeme pomalu a čas utíká neobyčejně rychle. Teprve mezi čtvrtou a pátou jsme u chaty. Den pomalu končí a před námi jsou ještě tři kilometry v relativně dobře schůdném terénu. Za normálních okolností by jsme tento poslední úsek ušli za tři čtvrti hodiny. Dnes to bude delší. Vojta si našel dřevěnou hůl a nyní jde již o holi. Je vyšší než cepín a očividně se o ni může lépe opřít. Těsně před západem slunce Vojtu opouštím. Musím dojít do base campu pro čelovky. Bez světla by jsme byli úplně ztracení. Nejdu daleko, po pár minutách, už ve večerním šeru potkávám dva z našich nosičů, kteří nám jdou naproti. Mají čelovky a pro Vojtu další hůl, který může nyní jít se dvěma holemi. Do campu to není již daleko, ale stmívá se velmi rychle a docházíme už za tmy. Naši nosiči nám vybrali místo pro stan, pomohli nám ho postavit, uvařili nám čaj a každému dali vydatnou porci dobré polévky. Podobala se naší gulášové polévce doplněné o brambory a zelí. Po jídle jsme vyplatili nosiče. Dali jsme jim i pár dolarů navíc jako provizi. Za dalších deset solů (poplatek za použití mobilního telefonu) nám na sedmou hodinu ráno objednali mezkaře s jedním koněm, který ponese Vojtu a jedním oslem, který ponese batohy. Dnes už toho máme dost a proto hned zalézáme do spacáků. V noci začínám pociťovat důsledky omrznutí obličeje a rtů. Ráno už oba vypadáme jak Pejraci. Mezkař dorazil přesně. Naložili jsme materiál, Vojta nasedl na jednookého koně a vyrazili jsme do posledního úseku. Máme co dělat. Ještě dnes večer musíme stihnout autobus do Limy, pokud ne, můžou být vážné problémy, zítra večer nám letí letadlo. Jízdu na koni Vojtovi vůbec nezávidím. Cesta je v prvním úseku strmá a kůň sestupuje po balvanech téměř jako po schodech. Naštěstí je strmý sestup krátký a potom již jdeme převážně po pohodlných horských pěšinách. V poledne jsme již na kontrolním bodu správy národního parku ve vesnici Musho, kde si nás v návštěvnické knize odškrtávají. Před stanicí na nás již čeká taxi. Taxikář s mezkařem naložili naše věci a tak si jen sedáme na zadní sedadla a míříme rovnou do našeho hotelu Carazu. Zdá se to neuvěřitelné, ale v jednu hodinu jsme v hotelu. Nic není ztraceno. Na oběd, pak zabalit a hurá na autobus. Letadlo čeká!
