Kamkoliv vstoupí člověk, přetváří krajinu k obrazu svému. Buduje své přístřešky, prošlapává cesty, loví ryby a zvěř, těží dřevo a nerostné suroviny. Získává zdroje k zajištění své existence. Nejspolehlivějším zdrojem člověka je zemědělství. Poskytuje mu základní, nejdůležitější, nejjistější a při správném užívání i trvalý zdroj pro jeho existenci - potraviny. Efektivní produkce potravin vyžaduje trvale obhospodařovat půdu, upřednostňovat vybrané rostlinné a živočišné druhy na úkor jiných. Proto také zemědělství představuje nejvýznamnější nástroj, kterým člověk zasahuje do krajiny a kterým mění její charakter, krajinný ráz.
Zemědělská krajina.
Současný člověk, Homo sapiens sapiens, se vynořil přibližně před 200 000 lety z šera dávných věků v Africe a odtud vykročil se vztyčenou hlavou na scénu, ještě zdaleka ne kulturních dějin, aby díky své obrovské ekologické variabilitě rychle obsadil celý svět. Homo sapiens sapiens nebyl prvním hominidem, ale byl hominidem doposud nejlépe připraveným odolávat nástrahám životního prostředí v různých částech světa a hlavně si životní prostředí programově upravovat ve svůj prospěch. Ve srovnání s jinými dravci té doby byl fyzicky pomalý a slabý, ale měl jiné schopnosti, které mu zajistily úspěch. Vedle schopnosti myslet a přizpůsobit se byla jeho obrovskou výhodou všežravost. Dokázal využívat jak živočišné, tak i rostlinné potravinové zdroje a zcela určitě nepohrdal ani mršinami.
Homo sapiens sapiens došel do Evropy, tedy do prostoru současného území České republiky přibližně před 45 000 lety, v době, kdy ze světové scény mizí člověk neandrtálský Homo sapiens neandrtalensis. Důvody jeho vyhynutí mohou být různé. Buď byly ženy neandrtálců krásnější, než ženy moderního člověka, nebo chutnější. Hodnotit, který z výroků je pravdivý, není předmětem tohoto článku. Tak jako tak, člověk neandrtálský vyhynul a jeho místo obsadil moderní člověk. Nálezy z paleontologických nalezišť v okolí Pálavy dokazují, že zde moderní člověk Homo sapiens sapiens zcela určitě, jako lovec a sběrač, působil již před 23 000 lety a zakládal dočasná sídla. A nejedná se o člověka nekulturního. Vytváří kamenné nástroje, keramické sošky (Věstonická Venuše) a abstraktní díla – ryje mapy do parohů, rituálně pohřbívá své zemřelé druhy...
Řada renomovaných autorů uvádí, že prehistorický člověk ještě neovlivňoval krajinu a do přírodní rovnováhy nezasahoval více než ostatní predátoři nebo jiné živočišné druhy vyskytující se v této době, tedy neměl vůbec vliv na krajinný ráz. Krajinu a hlavně její krajinný ráz prý začal člověk ovlivňovat až s nástupem zemědělství, které se začalo vyvíjet v oblasti úrodného trojúhelníku na Blízkém Východě před 10 500 lety a odtud se postupně šířilo do celého světa. Do prostoru střední Evropy zemědělství pozvolna dorazilo v období před 7 000 až 6 500 lety. Před 6 000 lety je zemědělství na našem území rozšířeno již v celém planárním a kolinním výškovém stupni. Velmi zjednodušeně řečeno v nížinách a nižších pahorkatinách. Zde leží počátek takzvané dvojkolejnosti vývoje naší přírody. Část přírody se vyvíjí pod zemědělským tlakem člověka – zemědělce a druhá, stále se zmenšující část, je ponechána čistě přírodním procesům. Nemusí však být nutně pravda, že člověk ovlivňoval krajinný ráz až od této doby.
Člověk moudrý používal krajinu vždy tak, aby mu poskytovala z hlediska jejích potravinových a přírodních zdrojů a z hlediska jeho socioekonomických potřeb a technologických možností maximální užitek. Tehdejšímu člověku – lovci se nejednalo o trvale udržitelný užitek. Pokud paleolitickému lovci – sběrači krajina, kterou obýval poskytovala dostatečné zdroje k jeho obživě a přežití v ní, obýval jí. Pokud zdroje vyčerpal, krajinu opustil a hledal novou s dostatečnými zdroji. Tehdy měl člověk skutečně asi zanedbatelný, pokud vůbec nějaký vliv na krajinný ráz. Když populace lidí vzrostla na tolik, že staré krajiny byly vyčerpány a nové krajiny nebyly k dispozici, bylo na čase najít nové způsoby exploatace krajinných zdrojů. Nejprve efektivnější techniky lovu a pak nastoupilo zemědělství.
Co je ale zemědělství, jak je definovat? Zemědělství je činnost zajišťující produkci potravin, krmiv a nebo i jiných produktů prostřednictvím cíleného pěstování rostlin a chovu domestikovaných zvířat. Dalším charakteristickým rysem zemědělské výroby je její vazba na půdu. Tolik říká jedna z mnoha definic. Pokud budeme definovat zemědělství jako pouhé systematické odstraňování lesa, rozrývání půdy, cílené pěstování obilnin a vytváření stabilních sídel, pak se může jevit jako velmi pravděpodobné, že člověk začal ovlivňovat krajinu a krajinný ráz teprve před uvedenými 6 000 lety. Kam ale zařadit pěstování ovoce a polodivoký chov zvířat. Do dnešní doby se dochovaly příklady takových aktivit, které zemědělství příliš nepřipomínají, ale přesto jím jsou. Příkladem vědomého pěstování ovoce, zeleniny a dalších plodin mohou být amazonští indiáni, kteří pěstují banány, kakao, papáju, koku a desítky dalších druhů rostlin v tropickém pralese pouze tím způsobem, že je cíleně upřednostňují před ostatními rostlinami přirozeně rostoucími v pralesích. Ráz okolního pralesa viditelně ovlivní, ale pokud opustí své chýše, za pár let po nich nezůstane ani stopy a příroda nastolí svou původní rovnováhu. Příkladem pastevců mohou být Laponci. Dodnes chovají polodivoká stáda sobů o kterých si turista může myslet, pokud neuvidí zvonec na jejich krku, že se jedná o divoká zvířata. Péčí pastevce, který soby chrání před predátory, je krajina stády sobů spásána více, než by tomu bylo bez zásahu člověka. Chov polodivokých sobů tedy také ovlivňuje severskou krajinu, vytváří určitou formu extenzivní zemědělské krajiny, ale my jsme přesvědčeni, že se jedná o krajinu přírodní a že je to tak správné. Podobným příkladem, který je dokonce považován typ zemědělství, je nomádské pastevectví, což je migrační chov koz a ovcí na velkých plochách s velmi nízkou produkcí biomasy, dodnes tradovaný ve střední Africe a Asii. Nomádi neobdělávají půdu a ani se nezabývají pěstováním píce, tedy krmiv. Na rozdíl od polodivokého chovu sobů jsou zvířata plně domestikována a vliv na krajinný ráz je více než zřetelný. Další příklad může poskytnout Jižní Amerika. Ve vysokohorských polohách Jihoamerických And, v nadmořských výškách nad 4 000 metrů, kde již nelze z důvodu nepříznivých klimatických podmínek provozovat klasické zemědělství žijí Kečuánci, kteří na rozdíl od nomádů žijí usedlým životem ale živí se také chovem lam, ovcí a skotu. Aby zajistili svým stádům dostatek píce, pravidelně odstraňují stařinu na svazích hor vypalováním, kterému padly za oběť i původní polylepisové lesy. Vypálení stařiny zvířatům zlepšuje přístup k rašící mladé, měkké trávě a vypálení lesů zvětšuje plochu pastvin. Vliv intenzivní pastvy na krajinný ráz je nezanedbatelný a na příkrých svazích hor se objevuje eroze. Není důvod se domnívat, že se paleolitický člověk před dvaceti tisíci lety, choval jinak. Měl k dispozici oheň, který nemusel používat pouze jako zdroj tepla a prostředek na tepelnou úpravu stravy, ale rovněž jako velmi účinný nástroj k nahánění stád zvěře při lovu. Tak mohly být opakovaně vypalovány rozsáhlé oblasti a bráněno rozšiřování dřevin do stepních poloh. Vypalování porostů dávalo člověku - lovci rovněž lepší možnost pro pozorování pohybů stád lovené zvěře na velké vzdálenosti, pohodlně je sledovat a současně včas zpozorovat jeho nepřátele, ať již lidi nebo velké predátory. Před 9 000 lety se klima na našem území oteplilo a došlo k velmi rychlému rozšíření lísky. Existují domněnky, že to byl právě člověk – sběrač, kdo se zasloužil o její rozšíření jejím upřednostňováním v porostech a snad i záměrným šířením, tedy vysazováním. Lískové oříšky představují ideální, dlouhodobě skladovatelnou potravinu, která umožňuje snadno vytvářet zásoby potravy pro období nouze. Z uvedených příkladů je patrné a tedy velmi pravděpodobné, že člověk ovlivňoval krajinný ráz již dříve, než se obecně předpokládá. Jeho působení bylo omezeno na příznivé oblasti, které poskytovaly dostatek obživy. Pokud budeme za příznivé oblasti považovat ty, které se nachází v planárním a kolinním výškovém stupni, pak velká část našeho území, celé dvě třetiny plochy České republiky, paleolitickému lovci k životu vyhovovala. Zbylá jedna třetina, nacházející se především ve vyšších podhorských a horskými polohách byla člověkem ještě dlouho ovlivňována minimálně. Neolitický zemědělec tedy mohl v období před 6 000 lety přicházet do krajiny, která již dávno nebyla, jak si často představujeme, nedotčenou panenskou divočinou. Nástup neolitického zemědělství určitě znamenal významnou změnu v užívání krajiny především z důvodu budování relativně stálých sídel a užívání půdy jako základního zdroje potravy. Předpokládá se, že na jednoto člověka té doby bylo nutno užívat tři hektary půdy, které zahrnovaly ornou půdu, pastviny, zastavěné plochy a část lesa určeného k těžbě dřeva určeného na stavbu příbytků a otop. Se zemědělstvím v klasickém pojetí, tedy v pojetí obdělávání půdy, musí rovněž vznikat majetnický, ale také citový vztah k půdě a okolní krajině, založený na zkušenostech předávaných z generace na generaci a jistotě jisté trvalé obživy na jednom místě. Pomalu se zvětšující populace lidí, zlepšující se technologické dovednosti a znalosti umožňují člověku zemědělsky obdělávat stále větší území. V době železné, přibližně před 1 000 lety na jednoho člověka již připadá 9 hektarů půdy, tvořené ornou půdou, pastvinami, lesy a zastavěnými plochami. V této době již člověk kolonizuje prakticky celé území České republiky, i když některé oblasti jsou osídleny velmi sporadicky. Vliv zemědělství na krajinu a krajinný ráz se projevuje stále zřetelněji.
Kočovný způsob života se mění na způsob usedlý. Svět se stává člověku malý, míst vhodných ke kolonizaci je stále méně. Jednorázové vyčerpání zdrojů je fatální. Jedinou možností jak zajistit obživu je trvale udržitelné hospodaření, které se stává základem krásy naší původní krajiny. Jednotlivá sídla se stávají dlouhodobě udržitelnými, více méně potravinově nezávislými jednotkami, jejichž hospodaření je založeno poznatcích získaných a ověřených dlouhodobou zkušeností řady generací o potřebě a vzájemném poměru ploch orné půdy, zahrad, sadů, pastvin, lesů... v daných přírodních podmínkách. Rozdělení obhospodařovaného území umožňovalo člověku - zemědělci za daných technologických podmínek maximálně efektivní, trvale udržitelné hospodaření, které současně vtisklo krajině její typický krajinný ráz. Takto vzniklá krajina a její krajinný ráz je výrazem rovnovážného stavu energetických a materiálových toků v dotčené krajině. Krajina je člověkem užívána tak, aby mu poskytovala maximální trvale udržitelný užitek za daných přírodních, ekonomických, technologických podmínek.
Trvale je území naší republiky osídleno již od paleolitu. Nejstarší sídla na našem území, která pochází z 5. - 7. století se nachází v Polabí, dolním Povltaví, na dolním toku Berounky, Poohří, Opavsku a v Dolnomoravském a Dyjsko-svrateckém úvalu, tedy z klimaticky a půdně nejpříznivějších oblastí. Současná sídelní struktura na území České republiky byla více méně založena ve dvanáctém až čtrnáctém století. Kolonizace území probíhala v několika vlnách, jako byla kolonizace německá ve 12. až 13. století, nebo poslední kolonizace vlašská zasahující Beskydy a Javorník ve století sedmnáctém. Krajina se měnila zvolna a její vývoj ovlivňovaly různé faktory. Populace lidí rostla a klesala, jak přicházely doby rozkvětu, válek, epidemií a hladomorů. Měnily se rovněž klimatické podmínky. Významnou změnu podmínek ovlivňující vývoj krajiny a krajinného rázu představuje nástup průmyslové revoluce. Přímý zásah nastupujícího průmyslu do krajiny není předmětem tohoto článku. Průmyslová revoluce se však změnou socioekonomických a technologických faktorů rovněž projevila v zemědělství a to se odrazilo v krajině a jejím rázu. Příkladem může být snížení rozlohy luk. Do nástupu spalovacích motorů představovala zvířata hlavní tažnou sílu jak v dopravě, tak i v zemědělství a pohonné hmoty se pěstovaly na lukách. S nástupem spalovacích motorů spotřeba krmiv v dopravě klesá a proto klesá i rozloha luk. Louky jsou nahrazeny jinými kulturami nebo opuštěny. Nicméně tradiční model zemědělského obhospodařování krajiny zůstal víceméně stejný, který se kraj od kraje lišil pouze specifičností přírodních, socioekonomických a kulturních podmínek. Model zemědělského obhospodařování krajiny byl od samého počátku založen na rodovém principu vztahu k půdě a na historické zkušenosti, že zavedený způsob obhospodařování zajistí zemědělci jistou, dlouhodobě udržitelnou obživu. Systém obdělávání půdy se měnil jen velmi pomalu, v závislosti na technologickém pokroku a změny v krajinném rázu se proto projevovaly kontinuálně a více méně nepozorovaně. Tak se vyvinula tradiční česká krajina, která se v duchu postupně se měnící rovnováhy rozvíjela až do roku 1945. Tento rok můžeme považovat za počátek zlomu ve vývoji tradiční české krajiny, který vrcholí vytvořením krajiny současné.
Tradiční českou krajinu postihly rychle za sebou dvě pohromy, ze kterých se již nikdy nedokázala vzpamatovat. První pohromou byl odsun německého obyvatelstva ze Sudet, který postihl 2,5 až 3,5 miliónu původních obyvatel a dotkl se jedné třetiny území, kde došlo k praktickému vylidnění venkovských oblastí. Nové obyvatelstvo, často nemělo zkušenosti se zemědělským hospodařením, neznalo místní krajinu a její přírodní podmínky a hlavně nemělo, ani nemohlo mít, vytvořeny majetkové, ekonomické, společenské, sociální a kulturní vztahy. Krátce na to následovala druhá pohroma pro českou krajinu v podobě roku 1948, která zasáhla celé území České republiky. Násilná kolektivizace zemědělské výroby s cílem zrušení vlastnických vztahů k půdě a intenzifikace zemědělské produkce. Rozorání mezí, zničení cest, sloučení plužin mělo za primární cíl vymazat paměť krajiny. Podařilo se. Zmizely přirozené, tradičně udržované hranice mezi pozemky jednotlivých vlastníků a otevřely se dveře nasazení těžké zemědělské techniky. Dochází k snížení krajinné diverzity a prostupnosti krajiny. Intenzifikace zemědělství přináší rovněž závažné zásahy do vodního režimu půd v podobě meliorací. Dochází k odlivu obyvatel venkova, bývalých zemědělců do měst. Čtyřicet let je dlouhá doba, rodové tradice vztahu k půdě jsou vykořeněny. Rok 1989 přináší navrácení půdy původním vlastníkům restitucemi pozemků, čímž jsou částečně zmírněny způsobené majetkové křivdy, ale předpoklad, že návrat půdy povede původním metodám zemědělského hospodaření a obnově původní krajiny je zcela mylný.
Třetí pohroma pro krajinu postupně graduje od roku 1989 do současnosti a její vyvrcholení je zatím v nedohlednu. Zemědělství je ovlivňováno řadou faktorů, které průběh třetí pohromy řídí. Prvním faktorem je navrácení půdy jejím původním vlastníkům. Byly napraveny majetkově-právní křivdy minulosti. Vlastníci mají k půdě vztah vlastnický, částečně vymizel vztah citový a téměř zcela ochota na půdě pracovat. Návrat k selskému hospodaření je jev vzácný. Vlastníci půdy pronajímají půdu formou zemědělských paktů nebo pouze nájmů zemědělským hospodářům. Zemědělská družstva se transformují na zemědělské společnosti, které využívají nejmodernější zemědělskou techniku a metody k obdělávání půdy za účelem maximálních výnosů, přesněji řečeno zisků. Zemědělský hospodář se snaží hospodařit tak, aby měl minimální vstupy a maximální výnosy. Minimalizovat vstupy především znamená používat co největší techniku a na obhospodařovaných pozemcích pěstovat co nejméně druhů plodin. Ideál pro tento způsob obdělávání půdy velkou technikou jsou širé lány bez překážek s jedinou plodinou. Remízky, rozptýlená zeleň, solitérní stromy, mokřady a polní cesty se velké technice pletou. Pryč s nimi! Druhým faktorem ovlivňujícím průběh třetí pohromy pro krajinu jsou zemědělské dotace. Dotace jsou vypláceny za jednotku plochy zemědělsky obhospodařované půdy. Remízky, rozptýlená zeleň, solitérní stromy, mokřady a polní cesty zemědělsky obdělávanou půdou nejsou a tudíž jsou tyto plochy bez nároku na dotaci. V obdělávaných plochách pro ně proto není místa. Jsou nemilosrdně odstraňovány. Třetím negativním faktorem je ekologie. Ano ekologie. Nepromyšlená, jednostranná, environmentalisticky motivovaná politická rozhodnutí směřující k ochraně jednoho segmentu životního prostředí a nutně vedoucí k devastaci segmentů jiných, v tomto případě krajinného rázu. Takovým rozhodnutím je například využívání zemědělské produkce jako zdroje alternativní, státem dotované energie, bez dalších regulujících omezení. V kombinaci s předchozími dvěma faktory se jedná o konstelaci pro krajinu přímo vražednou. Zemědělský hospodář má zajištěn odbyt produkce tvořené malým počtem komodit, které lze snadno pěstovat na obrovských plochách půdy. A republika žloutne.
Zemědělství dlouhodobě formuje krajinný ráz, ale nikdy nemělo primárně krajinotvornou funkci a proto ji ani nemůže plnit. Krajina, její krása, malebnost, harmonická vyváženost byla výsledkem vyváženého, řekněme rovnovážného, stavu mezi danými přírodními, socioekonomickými a kulturními podmínkami a technologickými možnostmi člověka v určité době. Václav Cílek v knize „Krajiny vnitřní a vnější“ napsal: „Tradiční česká krajina nevznikla pro krásu a harmonii, ale pro užitek, a přesto byla výsledkem její kultivace osobitost a krajinný půvab.“ Má pravdu, krajinný ráz vznikal jako důsledek činnosti vlastníků půdy a vlastník půdy se vždy v minulosti choval tak aby mu půda přinášela z hlediska jeho technologických možností maximální užitek. Protože minulý zemědělec měl k půdě nejenom vztah vlastnický, ale rovněž citový a rodový, choval se tak, aby půda přinášela maximální, ale současně trvale udržitelný užitek, protože myslel nejenom na sebe, ale rovněž na ty budoucí. Současná doba je jiná. Změnily se vstupní i výstupní podmínky a nová rovnováha v krajině se projevila změnou krajinného rázu. Bohužel, hodně k horšímu.
Stav dnešní zemědělské krajiny je projevem rovnováhy současných faktorů, které na ni působí. Naše krajina ztratila měřítko, estetiku, harmonii, krajinný půvab i přestala vyhovovat řadě rostlinných a živočišných druhů, které prostě odešly nebo se staly vzácnými. Na vině ale není zemědělství. Viníka hledejme jinde. Současný zemědělec se chová tak, jako se choval vždy, tedy i v době, kdy výsledkem jeho práce byla tradiční harmonická česká krajina a chová se stejně, jako se chováme my všichni, nebo velká většina z nás. Racionálně. Dělá pouze to, co mu přináší užitek a umožňují přírodní, sociálně ekonomické, kulturní a hlavně politické, přesněji legislativní podmínky. Jeden zásadní rozdíl zde přece jenom je. Na rozdíl od původního průměrného zemědělce, tedy typického sedláka, je často ten současný zemědělec v lepším případě pouze zemědělský hospodář, v tom horším, manažer podnikající v zemědělství, který nemá historickou zkušeností vytvořený vztah k půdě a ke krajině. Zkrátka nemá zapuštěny kořeny. Půda je pro něj pouze výrobní prostředek sloužící k zajištění maximálních výnosů. Chybí jim odpovědnost k synům, ale i závazek k otcům. Toto je přímý důsledek vykořenění hospodářů v letech 1945 až 1952.
Volání autorů a signatářů petice „Za obnovu zemědělské krajiny“ je pouhé plácání do vody, které je sice hlasitým alarmem, ale i úplné naplnění všech jejich požadavků nepovede ke zlepšení stavu současné české krajiny.
Je pravda, že estetická hodnota krajiny přispívá ke spokojenému životu obyvatel, ale není hodnotou ocenitelnou vlastníky půdy. Nemají z ní trvalý užitek. Kolik z nás je ochotno pracovat zadarmo, a když, jak dlouho? Po zemědělcích to chceme. Pomohou jednorázové dotace do zemědělství, prostředky z Programu rozvoje venkova a I. pilíře Společné zemědělské politiky EU k trvalému zlepšení krajinného rázu nebo jsou tyto programy potenciálním zdrojem financování nepromyšlených environmentalistických aktivit bez záruky trvale udržitelného výsledku? Obnova estetických hodnot české krajiny musí být založena na promyšleném vyvážení všech faktorů ovlivňujících její ráz. Hodnotnou, trvale udržitelnou harmonickou krajinu nelze udržet dotacemi. Někdy jsou, někdy nejsou. Když nebudou dlouho, co bylo vykonáno zanikne. Jedním z primárních klíčů k vytvoření nové harmonické zemědělské krajiny, protože tu starou, českou, tradiční, barokní, harmonickou krajinu již nedokážeme nikdy obnovit, je princip zajištění trvalého užitku z půdy pro její vlastníky za podmínek, které zajistí, že nová krajina bude vznikat pro užitek, ne pro krásu a harmonii, a přesto získá osobitost a krajinný půvab.
Autoři petice volají po obnově zemědělské krajiny, ale vůbec se nezmiňují o člověku, v důsledku jehož práce se zemědělská krajina utvářela a bez kterého nemůže dále existovat. Druhým primárním klíčem k vytvoření harmonické zemědělské krajiny je proto obnova funkcí venkova jako žádaného životního prostoru pro člověka. Pokud se tak nestane, venkovský lid odejde do měst a člověk se stane v zemědělské krajině stejně vzácným druhem jako řada jiných dříve hojných druhů živočichů a rostlin. Žádat o vyčlenění 50% prostředků z Programu rozvoje venkova na environmentální podporu je z pohledu obnovy zemědělské krajiny přinejmenším kontraproduktivní.
Krajina a její ráz vzniká jako průnik působení mnoha nesourodých podmínek a faktorů, k jejichž hodnocení nelze použít metodu nejslabšího článku. Nejslabší článek zde prostě není. Posílení zdánlivě nejslabšího článku může zcela nepředvídatelně vychýlit konečnou rovnováhu v krajině a krajinný ráz nám uskočí úplně někam jinam. Pokud nebudou intervence pečlivě navrženy a modelovány na interdisciplinárním poli vědy a pokud nebudou před jejich aplikací promyšleny, zbudou nám opět jen oči pro pláč.