Připadám si jako hobit. Pan Bilbo Pytlík, to byl hobit z knihy Pán prstenů, když psal své paměti a jako zásadní problém řešil jak knihu nazvat. Řešil jsem podobný problém. Jak nazvat tento text? Původně jsem toto povídání nazval Mongolské kontrasty, jakož porovnání mongolské reality s realitou naší. Pak jsem ale začal zapisovat i zajímavosti a drobné perličky, které s naší realitou nemají nic společného a proto je ani nejí možné do nějakého kontrastu dávat. Inu, přišel na řadu název Mongolské postřehy. Pokud název ještě několikrát změním, nic se vlastně neděje, pan Bilbo měnil název svých pamětí celý jeho život.
V době mé základní vojenské služby, a to už je hodně dávno, za doby Československé socialistické republiky, jsme v žertu našim kamarádům z východu říkali: "Asie začíná za Jihlavou a Mongolsko za Brnem.“ Pod nadávkou: "Ty Mongole." jsme rozuměli někoho, jehož chování a hlavně uvažování se absolutně vymyká běžným zvyklostem. V Mongolsku jsem pochopil, že to ale vůbec není nadávka.
Ve sprchách v Národním parku Husain je u každé sprchové baterie nápis: "Blue is hot. After 5 minutes water will be hot." Kdo si myslel, že z červeně označeného kohoutku poteče teplá voda, musel se umýt ve studené. Z modře označeného kohoutku zpočátku taky tekla hodně studená voda ale do pěti minut teplá voda opravdu tekla. Občas taky ne. V Mongolsku není vše opačně, ale určitě je vše jinak než jsme z jiných částí světa navyklí. Určitě se nejde spoléhat na nějakou dohodu. Vše jde svým životem a svým tempem. Hlavně nic neuspěchat.
Nositeli kulturních tradic jsou v Mongolsku muži. Muži se věnují tradičnímu zaměstnání - pastevectví, muži jezdí na koních a nosí tradiční oblečení. Ženy jsou emancipované. Chodí do zaměstnání, běžně řídí auta a moderně se oblékají. Moderně znamená světově. Je docela zábavný pohled na vyšňořenou skupinu žen v kostýmcích, minisukních, džínách a v lodičkách na podpatcích, která vystoupí z mikrobusu po návratu z práce v Ulaanbaataru a vítající se s jejich muži - pastevci v traičních červených nebo modrých "županech" převázaných v pase kusem žlutého plátna, v kalhotech nacpaných do mohutných vysokých kožených bot se zvedlou špičkou. Jako by se potkaly dvě zcela rozdílné kultury. Mongol je pastevec a své práce, pastvy dobytka, se nehodlá vzdát. Koně je ochoten vyměnit za terénní auto nebo motocykl, který opře o svou jurtu (v mongolsku kir, slovo jurta by je mohlo urazit, zavedli je totiž Rusové), do vnitř kiru postaví obrovskou plasmovou televizi, ale dál už rozhodně nic moc měnit nebude.
Mongolské slečny, pokud se umyjí, nalíčí a obléknou podle poslední evropské módy, a ony to opravdu všechno umí, jsou opravdu moc líbivé a pěkně tvarované kočičky. Žádné ploché Japonky nebo Číňanky ani krátkonohé Vietnamky. Jenom nevím, proč mají ti Mongolové tak blbej zvyk každou holčičku hned po porodu praštit širokým prknem přes tvářičku. Ony z toho potom mají celý život rozpláclý nos a plochý obličej. A všechny úplně stejně. No a jak vypadají chlapi? To nevím, to si musí posoudit nějaká ženská.
V noci trochu sprchlo a ráno se citelně ochladilo. Mladé Mongolsky nechaly minisukně a přiléhavá trička doma a z šatníků vytáhly džíny, kabáty a bundy. A pak že móda nestudí.
Architektura je kontrastem sama pro sebe. Původní Mongolové byli pastevci a kočovníci, a mnozí se tak chovají doposud. Sledovali svá stáda a bydleli jurtách. Mongolsky se jurta řekne ger (čiti kir, či tak nějak podobně to zní, pokud to vysloví Mongol). Slovo jurta zavedli Rusové a má původ někde v Uzbekistánu nebo jiné Zakavkazské republice. Tak nebo tak, stavět nějaké dřevěné nebo kamenné domy neměli důvod. Dokonce i Čingischán, ač vybudoval v jeho době hlavní město Charchorin, si nechal postavit jurtu na kolech, kterou táhlo přes dvacet býků (spočítat se to nechá na mongolské pětistovce). Historikové tvrdí, že jurta na kolech je historický blábol. Jediné dva důvody proč stavět něco stabilního byly důvody náboženské a mocenské. Z náboženských důvodů byla budována náboženská centra - budhistické chrámy, zpravidla dřevěné stavby. Z důvodů mocenských byla stavěna správní střediska, opět zpravidla dřevěné nízké budovy, obklopené jurtovišti. Termín „jurtovistě“ jsem si vymyslel. Mongolové nejprve postaví ohradu a v ohradě pak jurtu. Jurtoviště je potom skupina ohrad s jurtami uvnitř. Tak vypadala jak centra náboženská tak i správní. Pokud ovšem to není tak, že správní funkci zastávala centra náboženská. V dobách komunismu, Mongolsko bylo druhý komunistický stát světa, byla vyvíjena obrovská snaha vymítit náboženství. Kláštery byly nelítostně ničeny. Kněží popraveni. Co zbylo, pak jenom proto, že bylo prohlášeno za muzea a památky. Nastoupila doba socialistického realismu. Kočovníci do vesnic a moderní stavby ruského stylu do měst. Na architektonickou kompozici a historické památky se moc nehledělo, vedle zbylých klášterů se vesele socialisticky stavělo. Mělo to stejný efekt jako přidělit moderní byty bezdomovcům. Skončila doba komunismu, nastoupil dravý kapitalismus a vesele se staví dál. Stavitelé přišli z Korei a za kláštery rostou jak houby po dešti sklo-betonové moderní mrakodrapy. Neuvěřitelné kontrasty se dále prohlubují. Dokonalá učebnice toho, jak to rozhodně nedělat.
V Mongolsku se jezdí vpravo. Jako v celé kontinentální Evropě. Pokud se jezdí vpravo, pak je obvykle řízení aut, tedy volant vlevo. Tedy pokud k nám nezavítá nějaký šílený, adrenalinu chtivý Angličan. V Mongolsku je zase vše jinak. Po ulicích jezdí auta s řízením vlevo i vpravo. Možná je více aut, která mají řízení vpravo. Nákup auta se zde řídí nabídkou a hlavně cenou, odkud jsou ojetiny dotaženy. Takový detail, jako kde je umístěno řízení auta v této zemi opravdu nikdo neřeší.
Mongolové jsou jezdci. Když se někdo řítí na koni stepí, nemá čas se zabývat takovými drobnostmi jako jsou zvířata nebo lidé v cestě. Překážka musí pěkně uhnout jinak je smetena. Pokud se někdo řítí autem po ulici nemá čas se zabývat nějakými chodci, i když jsou třeba na vyznačeném přechodu. Stačí zatroubit a přidat plyn. Snad stačí uskočit.
V Ulaanbaatoru je spousta světelných křižovatek. Řidiči je respektují jaksi fakultativně. Tedy pokud je zácpa a řízení podle světel urychlí dopravu. Jediné co řidiči respektují absolutně je policista s obrovským pendrekem uprostřed křižovatky. Chodci světla nerespektují vůbec, a to ani v případě přítomnosti policisty s pendrekem. Ono je to prašť jako uhoď. Ať vlezeš do křižovatky kdykoliv, jseš v postavení toreadora s červeným hadrem v ruce uprostřed arény. A těch nabručených býků kolem....
Mongolové jsou hodně, nevím jak to vhodně napsat, no, mají prostě lokty a stále se tlačí dopředu. Mongol neví co je fronta. Možná je to přežitek z dob komunismu, možná se jedná již o pozůstatek z dob Čingischána, třeba se jedná o typický rys pastevce okoukaný od chování jejich stád. Klasický příklad stádního chování je nastupování do autobusu. Jak přijede autobus do zastávky, místní udělají obrovský chumel kolem dveří a jak se dveře otevřou začnou se cpát dovnitř. Že by někdo chtěl vystoupit je příliš, no vlastně vůbec, nezajímá. Nefunguje to takto nejenom v dopravě ale vždy když se něco děje. Hlavně musí být první. Je až téměř paradoxní, že když už jsou uvnitř autobusu a vydobudou si své místo, velmi ochotně jej poskytnou staršímu nebo těhotné ženě. Na naší cestě do pouště Gobi byla situace podobná. Všichni se dravě drali dovnitř aby se do autobusu dostali, ale na žádné zastávce se nestalo, aby někdo na stanici zůstal. Solidárně se porovnali, posadili kam se dalo a autobus vyrazil se všemi pasažéry dál.
Jestliže jsou Egypťané světoví přeborníci ve slibování, pak Mongolové jsou světoví mistři v tlačenicích. Jak je příležitost se někam protlačit, ukázat dovednost být někde dřív, bez váhání ji využijí. Ba, mám pocit, že pokud jsem se do nějaké tlačenice nechtěně připletl a rychle z ní chtěl vycouvat, sportovní solidarita Mongolů je tak silná, že pomohou a snaží se ochabujícího druha ve skrumáži udržet. Jediné místo, kde se Mongolové naučili, ovšem se skřípěním zubů, dodržovat řadu jsou banky. Ukázněně stojí v řadě, ale význam diskrétní zóny ještě nepochopili, a tak klientovi, který jedná u přepážky minimálně další dva nahlížejí přes rameno a dohlížejí na regulérnost bankovních transakcí. V krajských městech s počtem obyvatel do dvaceti tisíc lidí, kde každý prakticky aspoň od vidění zná každého je tak diskrétnost v bankách stoprocentně zaručena.
To, co je v Mongolsku označováno jako poušť, je z mého pohledu polopoušť. Prakticky nikdy, s výjimkou písečných dun jsme nejeli územím, kde by nebyla žádná vegetace. Dokonce i písečné duny přímo sousedily se zelenými polopouštními plochami. Pořád jsme přemýšleli, kde lidé berou vodu v poušti. Dnes nám to řidič ukázal. Zastavili jsme u ohrady kde byla na zemi asi tři prkna zatížená kameny. Pod prkny byla ukryta studna. Nebyla hluboká, voda byla maximálně půldruhého metru pod povrchem. Ve studni byl džber uvázaný k dřevěné tyči a kusu lana. Je zcela nepochopitelné, že v tak suché oblasti může být voda tak mělko.
V Gobi jsou stáda především koz, koní a velbloudů. Ovce jsou jenom občas a zpravidla přimíšeny do stád koz. Stáda čistě ovcí jsou vzácná. Krávy zde nechovají vůbec. Mongolové dojí kozy, koně i velbloudy. Zatím jsme viděli jen dojení koz. Na dojení koz mají dvě techniky. Buď kozy sváží hlavami k sobě do dvou řad. Váží vždy jednu kozu hlavou doleva, druhou doprava. Výsledkem je dvojitá řada koz, ve které mají kozy uvnitř řady a zadky ven. Mongolky potom dojí jednu kozu za druhou pěkně po řadě a je jistota že na žádnou nezapomenou. Je zajímavé, že kozy se nechají ochotně svázat, skoro by se zdálo, že se na dojení těší a pospíchají aby byly svázány co nejdříve. Druhý způsob je zcela klasický a vhodný pro menší stáda. Mongolka chodí s kýblíkem ve stádu koz a postupně kozy dojí. Některá koza přijde sama, za jinými musí dojít Mongolka. Všechny kozy se ale zase nechají ochotně podojit a před dojičkou vůbec neutíkají. Ta si jenom musí pamatovat, kterou kozu již dojila a kterou ne.
Velbloudi jsou pro nás asi nejatraktivnější zvířata a k poušti tak nějak patří. V Gobi chovají ty správné velbloudy dvouhrbé. Stádo velbloudů v poušti je na dálku vidět a zvířata působí majestátním dojmem. Z blízka mají jednu zásadní nevýhodu. Strašně smrdí. U nás se vždy říkalo, že smrdí jako starý kozel. Ve stádech koz je obrovské množství kozlů, ale žádné stádo koz nesmrdělo tak strašně jako jeden velbloud. Na příště už budu říkat, že smrdí jako velbloud.
Arul (čti árud), je místní sýr, který se vyrábí tak, že kozí tvaroh, možná i tvaroh vzniklý z několika druhů mléka se vytvaruje do různých tvarů pomocí formiček a tlačítek a pak se prostě nasype na střechu jurty aby se usušil. Když to viděl Jirka tak se trochu osypal, protože takto neřízený způsob výroby se mu zdál poněkud nehygienický. Hotový arul je špinavě béžové barvy, poněkud nakyslé, slané chuti konzistence tvrdší sušenky. Možná proto se tvaruje do malých kousků, protože velké kusy by se asi nedaly vůbec ukousnout, pokud by na něm rovnou nevylamovaly zuby.
Cestování autobusem po Mongolsku je hodně silný zážitek. Nevím, jestli zcela náhodou neinspirovala pány Grossmanna a Šimka k sepsání povídky "Moje jízda tramvají" třeba právě jejich návštěva v Mongolsku, nebo, pokud Mongolsko nenavštívili, vyprávění někoho, kdo takovou cestu Mongolskem zažil na vlastní kůži Nastupování do autobusu je již popsáno jinde, tam už se nějak nacpeme a obsadíme svá místa. Dalším dějstvím dramatu je ukládání zavazadel. Přijde první Mongol a všechna svá zavazadla někam nacpe a usadí se na své místo, nebo se prodere zpět ven a jde se třeba loučit s příbuznými. Nastoupí druhý Mongol a začne cpát svá zavazadla do úložných prostorů. Pokud se mu zbylá místa nelíbí, přerovná doposud naložená zavazadla cestujících nastoupených před ním. Zásada je taková, že se svými zavazadly nakládá ohleduplně, cizí dost neurvale cpe a přehazuje jinam. Když už skutečně není zavazadla kam ukládat, a to je velmi záhy, vloží se do nakládky řidič, který nekompromisně rozhodne, která zavazadla budou uložena do zavazadlového prostoru autobusu. Kupodivu se jeho rozhodnutí všichni bez reptání podřídí. Po celou dobu je nutno svá zavazadla rezolutně bránit, nemá cenu se rozčilovat, stačí jenom trvat na svém, případně sledovat, kam se zavazadla stěhují. Díky této proceduře vyjíždí autobus z výchozí zastávky minimálně s půlhodinovým zpožděním. Autobus vyjíždí zpravidla plně obsazen, řekněme mírně přeplněn. Kapacita autobusu musí být plně využita. Sedačky starých autobusů jsou svou pohodlností poplatné době jejich výroby, kdy pohodlí pasažéra nebylo na žebříčku priorit rozhodně na prvním místě. Zato jich je v přepravním prostoru co nejvíce. Autobusy jsou stará terénní vozidla ještě sovětské provenience. Nové autobusy by asi takovéto dálnice nezvládly. Na mapě jsou tyto komunikace značeny jako silnice vyšší třídy. Realita je taková, že na šestiset kilometrové vzdálenosti mezi Ulaanbaatorem a Dalanzadgadem, střediskovou vesnicí se statutem našeho krajského města, je asfaltových komunikací maximálně deset kilometrů, z nichž je valná část ve stavbě. Většina cesty je vedena asi sto metrů širokým pásem ve stepi, kde si každý řidič volí svoji stopu. Silnice má tedy charakter několika souběžných polních cest. Nikoho nezajímá zda jede vpravo nebo vlevo. To je zde zcela neznámý pojem. Také nikoho nezajímá, zda z pruhu vybočí úplně a vytvoří úplně novou stopu. Řidič jede maximální možnou rychlostí, což je místy i osmdesát kilometrů za hodinu a zaplať pán Bůh, že ty popelnice nejezdí rychleji. Step se na dálku jeví jako placka, při bližším ohledání je plná drobných děr, hrbolů a prohlubní. Pasažéři se často nachází v prostoru mezi sedačkou a stropem autobusu a občas dosahují i limitních mezí, tj. odráží se od stropu nebo podlahy autobusu. Po šestnáctihodinové jízdě již cestující vytváří jakýsi propletenec těl, kde není jasné, kde jedno tělo začíná a druhé končí. I tak si každý neustále musí bojovat o svou část sedadla, protože každý má tendenci v zájmu zvýšení svého pohodlí získat aspoň malý kousíček místa souseda. Cestování je opravu náročné, na druhou stranu je obdivuhodné, že Mongolové jsou schopni si i za těchto podmínek v autobuse ještě společně zazpívat. Moc hezky zazpívat, což dává cestě neopakovatelnou atmosféru. Pokud zrovna neprší, a to se v polopouštích stává zřídka, za auty se táhne dlouhá stopa prachu, který proniká i do autobusu a zejména do zavazadlového prostoru. Batohy lze pod vrstvou prachu jen obtížně poznat a pak je nutno věnovat nemálo času jejich očistě. Člověk se pak ani nediví, že zkušení Mongolové se snaží dostat všechna svá zavazadla do přepravního prostoru. Po ukončení takové jízdy bych se vůbec nedivil, kdyby některý z pasažérů po vystoupení z autobusu poklekl a poděkoval Bohu Buddhovi, že jízdu přežil.
Buddhistické náboženství je velice prozíravé. Uvědomuje si, že i dospělí si musí hrát. Všichni se domníváme, že modlitební mlýnky byly zavedeny proto, že prostí lidé neuměli číst a proto psali mniši lidem jejich modlitby na pruhy papírů, které se vkládali do mlýnků. Realita je jiná. Mlýnky jsou hračka se kterou si hrají všichni návštěvníci chrámu, mladí, staří, věřící i nevěřící. Točí mlýnky ve směru hodinových ručiček buď jenom pro, že se jim to líbí a možná i proto, co kdyby to náhodou zafungovalo, a přání na které se má při točením mlýnkem myslet se splnilo. Ať tak nebo tak, točení mlýnky je rozhodně relaxující. Proč si tedy nezatočit.
Mongolové žijí v jurtách, tedy gérech, což je prostor opravdu malý a z hlediska soužití poněkud těsný. Aby bylo soužití v jurtách usnadněno je vnitřní prostor pomyslně rozdělen na část mužskou, která je na levé straně od dveří, myšleno levá strana při vstupu do jurty, a prostor ženský, který je vpravo. Žádnou přepážku nebo zástěnu nečekejte, rozdělení je opravdu jenom pomyslné. Uprostřed jurty je ohniště, tedy bývalo, v moderních jurtách jsou kamna a taky stůl, který je z pohledu od dveří až za kamny. Na stěně proti dveřím je domácí oltář. Oltář má starobylou a moderní podobu. Starobylá je reprezentována soškami bůžků, novodobá obrovským televizorem. Mongolové se tak klaní k obojímu, k bohům i televizoru. Nám už zůstal jen ten televizor. Jurty jsou od sebe poměrně hodně vzdáleny a v místních krutých zimách se prý běžně stává, že poutník zabloudí a v nenadálé vánici zmrzne. Zde je prý zvykem, alespoň podle průvodce, že poutník vstupuje do jurty bez zbytečného klepání a domácí, pokud nejsou přítomni, nechávají v jurtě pro případ nenadálé návštěvy trochu jídla. Otevřený obchod se pozná podle otevřených dveří. Jsou-li dveře otevřeny je otevřen i obchod a každý může vstoupit. Totéž více méně platí i na univerzitě. Je-li v kanceláři někdo přítomen, jsou dveře otevřeny nebo aspoň přiotevřeny. Proč to vlastně píšu. Hledám zdůvodnění neuvěřitelné ignorance Mongolů vůči osobnímu soukromí. Uzavřený pokoj na vysokoškolské koleji není pro dělníky problém, nějak se dovnitř dostanou a uvnitř udělají co potřebují. V našem případě odřízli tělesa ústředního topení (to byla zanedbatelná maličkost) a ještě stačili vybourat WC, umyvadlo i sprchový kout. V sociálním zázemí po nich zbyla jenom špinavá díra a v ložnicích vysoká vrstva prachu. I počítače jsou pokryty prachem. Kam budeme chodit za hygienou nikoho nezajímá. Tak chodíme k sousedům, které zatím tato katastrofa nepostihla, ale i jejich hygienické možnosti jsou hrubě omezeny. Funguje jenom splachovací záchod a v umyvadle teče studená voda. Velmi záhy ujišťujeme, že je to snad jediné funkční sociální zázemí a zdroj pitné vody na celé koleji. Ráno i večer se zde tvoří docela slušné fronty. Čeká se na ranní hygienu, na vodu pro přípravu jídel, mytí nádobí, večerní opláchnutí těla. Tuto malinkou, ale tolik důležitou místnůstku využívají i pracovníci ostrahy, kteří mají stanoviště v přízemí. Jsme ubytováni v třetím patře. Budiž snad jenom ke cti dělníků, že ze spousty cenností, které máme v ložnicích se opravdu nic neztratilo, ač páni dělníci nějak zapomněli po skončení prací za sebou zamknout. Proč taky, třeba by potřebovali vybourat ještě něco dalšího.
Bez hygieny to v takových podmínkách opravdu nejde. Prachu je mnoho a špína se na těle rychle akumuluje. Je potřeba důkladně umýt celé tělo mýdlem a pokud možno v teplé vodě. Kolega nám poradil hotel nedaleko kolejí, kde je veřejná sauna a sprchy. Hotel jsme nalezli snadno, rovněž nápis hlásá, že sauna zde skutečně je. Jen recepční se nejprve chová, jako by nevěděla o co nám jde, pak tvrdí že je zavřeno, později něco křičí do suterénu hotelu a nakonec kýve, že máme jít dolů. V Mongolsku není vůbec dobré odejít hned po prvním odmítnutí. Není to dobré ani po druhém. Člověk musí být trochu dost neodbytný a hlavně se přesvědčit, že tázaný vůbec rozumí. To že se usmívá, kýve a pak říká, že to není nebo nejde je úplně normální. Každý kdo nerozumí, automaticky dá najevo že chápe, pozorně poslouchá a pak aby se neprovalilo že nerozumí řekne sorry, to nemáme, neznám nebo není možné. V suterénu je pěkně zařízená sauna. I na evropské poměry. Dřevěné obložení stěn, v odpočívárně televize a samoobslužný bar. Holčina, která má saunu na starost nám nabízí pantofle a ihned zapíná topení a naznačuje, že máme jednu hodinu. Když jí opět jenom naznačíme, že chceme jen sprchu, topení vypne, ukáže, že se máme zamknout a ze sauny odejde. Sprchy zde jsou dvě, ale jedna je zarovnána nějakým zbožím, úklidovými prostředky či čím ještě. No co, jedna sprcha taky stačí. Vody ze sprchy neteče mnoho, spíše zvolna vytéká, ale je více než dostatečně teplá. Hotový balzám na tělo a vlastně i na duši. Blaho. Vykoupání stálo 3.000 tygriků (42 korun) na osobu.
Podruhé již jdeme najisto. Bohužel neústupnost v jednání tentokrát nevychází. Recepční nám vytrvale vysvětluje, že sauna je zavřená nebo snad obsazená a bude otevřena až za hodinu. Pro jistotu nám ještě ukazuje čas na nástěnných hodinách. Nedá se nic dělat, musíme hodinu počkat. Vycházíme do okolních ulic. Ani ne dvě ulice dál další hotel, taky zelený, taky nový, také nabídka sauny a mytí těla. Hotel je na první pohled mnohem luxusnější. Aspoň o několik tříd. Nevadí, zkusíme to. Recepční má slušnou angličtinu a ihned rozumí. Posílá nás do prvního patra. V prvním patře je recepce sauny. Usměvavá recepční nám nabízí saunu, masáže... Vysvětlujeme, že se chceme jenom osprchovat. Strká nám pod nos anglicky psaný ceník. Sprcha tam uvedena není, jenom umytí těla. Za pakatel, 15.000 tygriků (200 korun) s masáží dokonce za 25.000 tygriků. No co, luxusnější hotel, vyšší cena. Proč nezkusit, třeba poteče horká voda proudem. Platíme za umytí těla. Recepční nám vydává náramek s čipem, pantofle a boty ponecháváme ve skříňce na recepci. Vstupujeme do prostoru sauny. Páni vlevo, dámy vpravo. Už v předsíni se kolem mě začala motat holčina v modrých šatech, jejichž spodní konec měla ležérně zastrčený do kalhotek. Uvedla mě do šatny a ukázala moji skříňku číslo 20 s čipovým zámkem. Na stolku je složený ručník, vysoušeč vlasů, sada mycích a kosmetických prostředků k volnému použití. No, za ty peníze, proč ne. Vysoký standart služby skutečně odpovídá ceně. Pomalu se svlékám a cpu všechny své věci do skříňky. Už mám na sobě jen slipy a čekám až holčina vypadne abych se už mohl jít osprchovat, načež mi hočina naznačí, ať si svléknu i slipy. Chce-li se podívat, ať se podívá. Házím slipy do skříňky, zabouchávám dvířka, beru ručník a jdu do sprchové místnosti. Na polici odkládám ručník, vybírám si prostřední ze tří sprchových koutů v řadě. Konečně se jdu osprchovat. A zase je tu holčina a naznačuje, že do sprchy ne a že mám jít za ní ještě dál. Vstupujeme do boxu, kde je uprostřed masážní lehátko a v levém rohu káď vody. Nejdřív se chci bránit a umýt se sám, ale pak si říkám, když už jsem zaplatil tak ať vidím co bude. Holčina nabrala lavorem vodu z kádě a dvakrát polila masážní lehátko teplou vodou a naznačila mi ať si lehnu na břicho. Lehátko bylo teplé a už to bylo příjemné. Následovaly tři dávky teplé vody z lavoru na záda a pak se již do mě pustila rukama. Nejdříve lehké omytí, pak mýdlo a dření rukama v modrých rukavicích s háčky, které fungovaly jak kartáč, který se dostane na všechny části těla. Drhne nejdříve záda a stehna, pak každou ruku zvlášť včetně prstů a končí chodidly. Chodidla jsou obzvláště citlivá, snažím se nedat nic najevo, ale nejde to. Záchvěvy, nebo snad impulsy mi probíhají celým tělem od chodidel až k levému či pravému uchu, podle toho, které chodidlo myje. Škube se mi celé tělo. Nejsem schopen říci zda je to příjemné či nepříjemné, vzrušující, citlivé či bolestivé. Neuvěřitelný prožitek. Takto důkladně mě snad naposledy myla vlastní máma ve vaničce, když jsem byl batole. Ležím na břiše, ruce podle těla a hlavu položenou na levé ucho. Holčina běhá kolem lůžka, a postupně myje. Několikrát se mi zastaví přímo před očima a já jí snad z patnácti centimetrů koukám na její vyholený klín v šedých tenkých, vlhkých kalhotkách, které toho moc nezakryjí, do kterých jsou ze stran zastrčeny modré šaty. Kdyby kalhotky neměla, asi bych víc už neviděl. Mě nedostaneš potvoro, já se rozhodně nevzruším. Snažím se vypnout. Moc to nejde. Mytí je spíš senzuální, dobře promyšlená masáž s přesně stanoveným postupem. Drhnutí končí dalšími třemi dávkami teplé vody z kádě a následuje mytí pouhýma rukama s trochou mýdla či nějakého krému. Opět důkladně celý zadek těla včetně vzrušujícího omytí chodidel. Poslední tři dávky teplé vody a pokyn otočit se na záda. Opakuje se třífázové mytí tentokrát předku těla. Drhne mě důkladně. Vyhýbá se genitáliím ale rukou zajede hluboko do třísel. Pohyby rukou jsou spíše masérské hmaty, přesně sledující konkrétní svaly a poskytující jim úlevu. Už si říkám, že to bude OK, a přirození se vyhne, když mi rukou přejede po přirození, namydlí, zcela profesionálním pohybem přetáhne předkožku, druhou rukou nanese trochu mýdla kroutivým pohybem namydlí žalud, pak smyje mýdlo a čistotu překontroluje kroutivým pohybem třech prstů. Normální chlap to bez vzrušení nemůže vydržet. Boj prohrávám. Naznačuje mi, abych se posadil na kraj lehátka. Začíná mytí hlavy, na vlasy ni lije vodu a nanáší šampón. Stojí přímo předemnou, je trochu menší a já jí koukám přímo a hluboko do výstřihu. Naštěstí má bílou podprsenku, ale je to podobné jako s kalhotkami. Taky toho moc neschová. Raději zavírám oči. To aby se mi šampón nedostal do očí. Mytí vlasů je spojeno s jemnou mycí masáží obličeje a krku. Dost příjemné. Vlastní mytí končí slovem "finish", asi jediným anglickým slovem které zná. Postavím se na zem, ještě mě celého osprchuje a jemně vystrká z boxu o sprchové místnosti. Z police vezme ručním a osuší mi vlasy, obličej, horní část hrudníku a záda. Ručník mi pak uváže kolem pasu a nevede mě do šatny. Pak už konečně zmizí. V šatně se na sebe koukám do zrcadla. Odrhla mě důkladně, hrudník a ramena mám úplně rudá a velká část opálení nadobro zmizela ani se mi nechce se oblékat do špinavého oblečení ze skříňky. V recepci se na mě od ucha k uchu směje recepční a ptá se jaké bylo mytí těla, už určitě dostala echo, že to byla moje první zkušenost. Mimořádná!
Pracovní týden v Mongolsku, alespoň podle aktivity dělníků na vysokoškolské koleji (ale i jinde), má sedm pracovních dnů a pracovat se začíná v osm hodin ráno (budíček sbíječkou rachotící na chodbě pro všechny ubytované) a končí v jedenáct hodin večer (vypnutí sbíječky a jiných hlučných nástrojů). Nevím jak to mohou vydržet, jak dělníci tak i ubytovaní. Přestavba vysokoškolských kolejí za provozu je opravdu jedinečný a neuvěřitelný zážitek. Nedá se věrně zachytit písmem, to se prostě musí zažít.
Vyměšovat se musí. Toalety mají i v Mongolsku. Jsme ale na východ od Jihlavy, tedy v Asii. A v Asii jsou záchody turecké, ne že by Turecko sahalo tak daleko na východ, možná, že východ sahá tak daleko na západ. Takzvané šlapky jsou pro našince problém, otvor v podleze se zdá dost malý, se hned na poprvé trefit a pohodlí také nic moc. S časopisem bych si zde rozhodně moc dlouho neposeděl. V Ulaanbaatoru a ve větších městech už sice mají klasická WC, ale pro změnu naráží na místní obyvatele z venkova. Nevědí, jak se ta bílá západní vymoženost používá. Často naleznete na prkénku obtisknuté boty. Tento způsob použití je pravdu krkolomný a pro uživatele asi i dost nebezpečný. Nu, bezpečnost je bezpečnost, o čistotě prkénka ani nemluvě, a proto jsou některé toalety vybaveny i návodem na použití. Co si ti zápaďáci na nás vymýšlejí?
Do Mongolska by neměli jezdit vegetariáni. Tedy především striktní vegetariáni. Hlavní, přímo dominantní složkou jídla je maso. Skopové, hovězí, koňské, velbloudí, vepřové je vzácné a drůbež prakticky není. Mongol nejí co létá nebo plave. Mongolové mají rádi polévky, hutné masové vývary se zeleninou. Ovšem zeleninou se vedle mrkve rozumí i brambory. Smažené hranolky nasypané v polévce nejsou výjimkou. Ovšem masné typy si přijdou na své. Na mase se nešetří a porce jsou více než poctivé. Nejméně masité, dle místních kritérií téměř vegetariánské jídlo je cujvan. Skvělé jídlo připravené že smažených nudlí, lhostejno zda pšeničných či režných, trochy zeleniny a smaženého skopového masa. Maso je v poměru k ostatním surovinám asi tak jedna k jedné. Když hospoda šidí, pak je masa víc. Ať tak, či tak, pokud se strávník vysloveně neštítí masa, jí se v Mongolsku dobře, chutně a levně.
Z typických a často velmi chutných jídel, záleží na kvalitě použitého masa určitě patří místní knedlíky z nudlového těsta nadívané zpravidla skopovým masem ve vařené nebo smažené variantě. Kvalita masa je v uvozovkách neboť Mongolové mají celkem rádi tučné maso, což je pro nás dost nekvalitní. Dalším zcela typickým jídlem je kušur. Taštičky nadívané skopovým masem. Takový mongolský hamburger. Vždy je připravován čerstvý a příprava je rychlá, dlouho se na jídlo nečeká. Kušůr je vždy připravován a hlavně vyráběn těsně před smažením. Slovem čerstvý se rozumí čerstvě smažený, problém je, že maso, které se do taštiček vkládá může být naloženo neznámou, ale relativně velmi dlouhou dobu a vůbec být čerstvé nemusí, což se v restauraci nepozná. Později to však může být více než citelně patrné. V restauraci evropského typu dávají jako porci pět kusů, v místních občerstvovnách se objednávají na jednotlivé kusy, podle toho, na kolik se kdo cítí, zpravidla mi k nasycení bohatě postačily tři.
Mongolům jídlo chutná a jsou sportovci. Jedním z nejoblíbenějších národních sportů je zápas. Zápasí jako správní chlapi. Žádné úlevy a ohledy jako v Evropě. Jseš-li chlap a chceš se prát tak se nevymlouvej že jsi lehčí nebo menší. Pravidla zápasu neznají hmotnostní kategorie. Místní borci se víc podobají zápasníkům sumo. Souboj Goliášů a Davidy je na denním pořádku. Zde častěji vítězí Goliáš. Máš pořádně žrát skrčku! A Mongolové žerou, i když se zápasů neúčastní a na své teřichy jsou neobyčejně pyšní. Jak mají příležitost, rozepnou košile nebo vytáhnou trička a teřich ven. Že velký pupek je ozdobou správného chlapa je vidět i na hlavním náměstí, kterému vévodí socha Čingischána, který se za jeho pupík rozhodně stydět nemusí.
Vracíme se do Čech. Je pět hodin ráno. Venku je zima jak v lednu. Nebýt půlka září, tak si myslím že mrzne. Je tma. Nad budovou vysokoškolských kolejí září hvězdy souhvězdí Orionu, jako signál blížící se zimy, nad buddhistickým klášterem studený měsíc v úplňku. Klepeme se zimou a čekáme na taxi, které nás má zavést na letiště. Po měsíci pobytu v Mongolsku už máme dost zkušeností na to, aby jsme věděli, že správný Mongol neví co je čas. Jsme připraveni dát řidiči akademických patnáct minut a pak vyrazit k hlavní ulici lovit jiný taxík. Jsme mile překvapeni. Stačilo mu jenom deset minut a je na místě. Taxikář nemluví ani rusky ani anglicky. Pohybem ruky se domlouváme, že skutečně chceme na letiště. Auto je na plyn a do kufru se vejde jenom jeden kufr, vše ostatní musí s námi do přepravního prostoru. Krosny končí na zadní sedačce mezi krajními sedadly a vytváří mezi námi dokonalou příčku. Na Mongoly je příliš brzo. Ulice jsou prázdné a i když řidič k našemu překvapení dodržuje dopravní předpisy a na červenou opravdu zastaví, jsme na letišti za pár minut. Nebylo by to Mongolsko aby nebylo překvapení na závěr. Ve škole nám řekli, že auto bude stát 10.000 tygriků. Jirka navrhl, když byl řidič tak přesný a vstřícný, že by jsme mu mohli pět tisíc přidat, stejně, jak sednem do letadla stanou se z těchto peněz bezcenné suvenýry. Dali jsme řidiči 15.000 tygriků a on jako by tušil, že to co ještě máme v peněženkách pro nás za chvíli budou bezcenné papíry, z nás ještě vytáhl nášup dalších pěti tisíc. Nám se už opravdu smlouvat nechtělo.
