Temné peklo Afriky – Ghana
Václav Kupčák
Ghana – černá Afrika. Rytmické dunění bubnů, monotónní zpěv šamanů, kouře a vůně. Hliněné chatrče a kmenová pospolitost – svět jiné kultury, ne vždy Evropanům pochopitelné. Husté tropické pralesy, savany, jemný prach ze Sahary, země antilop, buvolů, slonů a lvů. Zlaté pobřeží – jedna z prastarých kultur, pláže s bílým pískem a modrými lagunami. Turisticky nedotčená Afrika ve své ryzí podobě. Tolik z reklam cestovních kanceláří.
Kdo by odolal účasti na konferenci v Akkře, navíc s vidinou výletů – do safari nebo tropického deštného pralesa. Stalo se a ve dnech 18.–22. 2. 2008 jsem byl na 4. ročníku ICABRu (International Conference on Applied Business Research), organizovaném MZLU v Brně, thajskou Kasetsart University a samozřejmě – University of Ghana. Vedle konference byly předmětem mého zájmu logicky: LESNICTVÍ a ekonomika. Dle možností.
Cestě samozřejmě předcházelo očkování proti všemu možnému tropickému, zvláště žluté zimnici (nejodpornější agresivní živá vakcína), bez nějž vás do Ghany nepustí.
V neděli 17. 2. jsme časně vyrazili z Brna … a teploměr před příjezdem na Ruzyň ukazoval mínus 12 °C. Start před devátou směr Londýn a po pár hodinách na neskutečně obrovitém letišti Heathrow trasa London – Accra. Letmý přelet přes Evropu a Středozemní moře, oproti velikosti Afriky. Z výhledů na Saharu skoro nic – překvapivě zataženo až mlhavo, posléze se začalo stmívat. Po osmi hodinách letu konečně impozantní pohled na osvětlenou Akkru a přistání na letišti Kotoka. Už za úplné tmy. Vůbec, v rovníkové Africe se mi zdála tma rychlejší a tmější než v Evropě.
Závan na otevřeném letišti ještě nebyl tak zlý (určitě však přes 30 °C), horší to bylo při zdlouhavému odbavování (víza) a nervózním čekání na zavazadla. Na parkovišti před letištěm (naštěstí oploceném) již vedro a dusno udeřily naplno – tropy se začaly předvádět. Jinak letiště a Akkra polepeny plakáty z právě proběhnuvšího fotbalového mistrovství Afriky. Letos bronzoví Ghaňané fotbalem žijí, což nám při následujících kontaktech dávali radostně najevo (Czech football team).
Konečně hotel. Klimatizovaný, luxusní a čistý (Novotel), obdobně strava po celou dobu. Na pokoji především sprchu (i když z kohoutku studené vody s vytrvalou teplotou přes třicítku), letmé vybalení, napojení se a POSTEL.
V pondělí konference v areálu nově vybudované lékařské fakulty, nedaleko centra. Po zahájení v elipsovité aule (s vynikající akustikou, v podstatě bez potřeby ozvučovaní techniky) následovalo třídenní jednání v oddělených sekcích. Přibližně podle programu (viz http://icabr.mendelu.cz), protože pořád ještě někdo přijížděl. Ze zúčastněných zemí: Čína, Francie, Itálie, Írán, JAR, Lagos, Lýbie, Malta, Německo, Nigérie, Rumunsko, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Thajsko, Togo, USA, Velká Británie. Příspěvky byly hlavně o různorodých socio-ekonomických otázkách, obchodu a udržitelném rozvoji.
Vlastní areál Ghanské univerzity je asi 10 km na sever od centra Akkry, v části Legon. Ve stylu campusů = obrovská plocha pokrytá převážně jednopodlažními administrativními budovami, kolejemi, knihovnami a dalšími zařízeními. V úterý večer jsme tam přičiněním divadelní fakulty také shlédli téměř dvouhodinové představení domorodých tanců, rituálů a písní (hlavně kmene Ašantů). Zážitek a fantastičtí bubeníci.
Accra – hlavní a největší město, administrativní, komunikační a ekonomické centrum, s přibližně dvěma miliony obyvatel (jazykové však upozorňují, že obyvatelé jsou nespočitatelní, obdobně jako území, kde vlastně město začíná a končí). Město vějířovitého tvaru, převážně však zanedbané, s oprýskanými, zašlými a špinavými domy (maximálně patrovými) a ulicemi, vyjma několika nových výškových budov (většinou bank). První dojem – chaos a jeden velký trh, protože všude někdo něco prodává či přepravuje z místa na místo (záhadou fungování tohoto „marketingu“ nám připadlo, že všichni prodávají a nikdo nic nekupuje). Kamenné obchody v podstatě neexistují, restaurace už vůbec ne. Ulice plné lidí (vše se přenáší na hlavě) a celé rodiny před baráky, kde vedle prodeje připravují jídlo, perou nebo jsou jen tak venku. Překvapivě však upravení, čistí a pohlední, včetně dětí, v kontrastu s všudypřítomnou špínou, načervenalým prachem a ODPADKY. Ty jsou v lepším případě na hromadách spalovány (samozřejmě včetně plastů všeho druhu) – pak „vůně“ (u nás známé z hořící popelnice), koncentrované bezvětřím, zataženou oblohou a dusnem. Mimochodem – popelnice jsme neviděli, natož veřejné záchody. Splašky jsou odváděny mělkými, zčásti odkrytými betonovými koryty … a vše líně uplývá – do moře. A tam rybáři. Ve starých chatrčích z prken, puch a nečistota. Místy úděsný pohled, který se nedá popsat – musí se zažít.
Ve středu atmosféra Akkry zpestřena státní návštěvou amerického prezidenta. Celý den zde projížděl bezpočet limuzín se sirénami, majáky a policisty; zástupy mávajících školáků ve slušivých uniformách, s ghanskými a americkými praporky. Bushe však nikdo neviděl.
Ghana byla od středověku kolonizována, na pobřeží se nejdříve usídlili Portugalci a postavili zde několik pevností. Od počátku 20. století až do roku 1957 byla državou Velké Británie (pod názvem Zlaté pobřeží). V současnosti je parlamentní demokratickou republikou, v čele stojí prezident. Bezmála 22 miliónů obyvatel hovoří, kromě úřední angličtiny, více než 50 jazyky a nářečími – hlavně jazykem Twi.
Země je převážně plochá a rovinatá. Jižní pobřeží s plážemi (špinavými a se vším, co moře „vyvrhne“), směrem na sever se planiny mění postupně v savanu. Východní hranice (s Togem) je hornatější, s nejdůležitějšími vodními toky – Bílá a Černá Volta. Klima je samozřejmě tropické (vzdálenost pobřeží od rovníku cca 400 km), převážně s dvojím obdobím dešťů (duben až červen, září až listopad). Průměrná roční teplota okolo 26 °C, nejvyšší teploty v březnu, nejchladněji je v září. V období našeho pobytu bylo ve dne okolo 35 °C, v noci mírně pod 30 °C. Za celou dobu jsme téměř neviděli slunce – bylo zataženo až temno a v lepším případě „opar“, přibližně jako u nás před letní bouřkou. Pro zdejší únor však typické.
Rozloha Ghany činí 238 540 km2 (víc než trojnásobek ČR), z čehož využití: lesy (?) – 35 %, pastviny (22 %), orná půda (12 %), ostatní (převážně pustiny – 29 %). Hlavním odvětvím ekonomiky je zemědělství, kde je zaměstnáno 60 % pracujícího obyvatelstva; také se zde těží (a vyváží) zlato, diamanty, manganová ruda a bauxit. Měnou je nový cedi (C) = 100 pesewas (1 C přibližně 1 USD). Průměrný příjem na hlavu a den se pohybuje okolo 1 USD, inflace i nezaměstnanost je okolo 20 %. Mezi zásadní plodiny patří kakao (4. místo světové produkce), dále pak banány, kokosové ořechy a dřevo. Problém: těžba dřeva (ročně okolo 1,5 mil. m3) a nedostatečná ochrana proti nekontrolovatelnému kácení. Nelegální praktiky při udělování licencí a úplatky se vládě nedaří řešit. Dříví se převážně exportuje. Tuzemská spotřeba – řezivo se řeže na cirkulárkách; na druhé straně pozoruhodná výroba slušně vypadajícího nábytku (včetně čalouněného) – doslova „na koleně“ a pod širým nebem (maximálně pod přístřeškem na čtyřech kůlech). Volná krajina však – rozsáhlé odlesněné plochy s ojediněle stojícími stromy, často dále vypalované a hlavně – bez náznaků obnovy. Problém celé rovníkové Afriky. Střídající se políčka různých velikostí a tvarů, banánové a kakaové plantáže, blíže k pobřeží skupinky palem, v rozhodující míře vysoká tráva, v lepším případě keře. Vše však spíše zavadlé, jakoby „umouněné“ a zaprášené, dále od pobřeží spálené. Totální absence svěží zeleně (v únoru před obdobím dešťů však opět typické). Výjimku tvoří pět národních parků a několik přírodních rezervací.
Země má nedostatečně rozvinutou dopravní síť, až na několik desítek kilometrů silnic okolo Akkry. Auta většinou stará a dopravní zácpy či nekonečné kolony. To jsme mj. poznali na dvoudenní exkurzi s hlavním cílem – tropický deštný prales v národním parku Kakum (cca 300 km2). Dle propozic zde 40 druhů velkých savců (sloni, opice, antilopy,...), 300 druhů ptáků a 600 druhů motýlů. Středoevropské dendrologické znalosti k ničemu – ze subendemických dřevin zde namátkou rody: Afrosersalisia, Brachystegia, Ficus, Chlorophora, Khaya. Atrakcí je systém konopných mostů v horních patrech pralesa (cca 30 m nad zemí) – jediný v Africe. Uklidněním bylo, že jej stavěli Holanďané. Přesto adrenalin, na druhé straně jedinečné pohledy. Další zastávkou byla Elmina, rybářské městečko, svého času smutně proslulé centrum „exportu“ otroků. Ze stejnojmenné pevnosti na útesu jedinečný pohled na Guinejský záliv, avšak i dodnes depresivně vyhlížející cely, kde byli otroci, než byli naloděni do Ameriky (podle některých pramenů nejvíc otroků jich bylo právě z Ghany).
Po cestě rozličné vesnice, působící převážně klidným dojmem. Všude plno koz a slepic, přehrabujících se v hromadách odpadků. Chudoba. Boudy z prken či hliněné domky, jejichž stěny rozbrázděné od deště. Venku sedící, pololežící a ležící obyvatelé, ojediněle někdo pracuje na políčkách.
Někde jsem četl, že lidé v Africe zabíjejí čas, zatímco v Evropě – čas zabíjí lidi. Možná na tom něco bude. Co je však určité – je to jiný svět, ne vždy Evropanům pochopitelný.
